Sdílej cestolog:
()

Na tuhle cestu jsem se chtěla vypravit už několik let, ale nikdy na to nebyl ten vhodný čas a prostor. Pak jsme se o tom náhodou bavily s mou kamarádkou a spolužačkou Jájou, koupily letenky a já pár dní po státnicích balila batoh na cestu. Babička se mě snažila varovat, že Santiago je sice pěkné, ale ne nějak významně pěkné nebo výjímečné oproti jiným místům, které s dědou navštívili. Marně jsem se jí snažila vysvětlit, že rozdíl mezi našemi cestami je takový, že mezitímco je tam vyklopil autobus, já tam chtěla jít v rámci Svatojakubské cesty hezky po svých a to je zkrátka úplně jiné dobrodružství.

Svatojakubská cesta je jedním z nejznámnějších evropských “treků”. Je to označení pro historickou síť 12 poutních cest, které vedou až k hrobu sv. Jakuba ve španělském městě Santiago de Compostela. Cesty vedou z Portugalska, Francie a můžete jít klidně i z Česka. My jsme zvolily čistě španělskou cestu.

Potkaly jsme spoustu lidí, kteří byli na cestě už více než měsíc, měli v nohách přes tisích kilometrů a začali svou cestu už ve Francii, nebo kompletní španělskou od Pyrenejí. Jedna starší Němka to šla z Německa, ale takovým způsobem, že chvíli chodila a když už nemohla, chytla autobus a nechala se popovést. Fantazii se meze nekladou 😊 Spousta lidí jde jen poslední úsek, tedy posledních 100 km – je to minimum potřebné k tomu, abyste na konci dostali certifikát, že jste cestu absolvovali (pokud se rozhodnete jet na kole/na koni, tak je minimum 200 km). My jsme zvolily pěší formu, klidnější tempo - denně jsme chodily okolo 20 km. Konkrétně jsme se vydaly na posledních necelých 200 km Camino del Norte (severní cesty),

Na základě mých zápisků se pokusím přiblížit, jak cesta probíhala v naší režii:

30.6.2018

Budíček ve 3:45, hysterické dobalování, setkání na benzince na minutu přesně. Letíme do Lisabonu, dáváme si Bifana a Pastel de nata (já už jsem velmi spokojená), vracíme se na letiště. Zjišťujeme, že letíme hrozně malým letadlem a nedáváme tomu velké šance. Máme pocit, že stevard, který je k nám při vzlétání otočený čelem, se modlí a možná i brečí. Přilétáme do Ovieda, na ubytování přicházíme pozdě a okamžitě usínáme.

1.7.2018 (189 km do cíle)

Během ranní procházky městem hledáme kredenc (credencial) – tak my říkáme “notýsku”, který slouží ke sbírání razítek po celé pouti. Setkání s komixovou hvězdou – Mafaldou, parádní cesta busem do města Ribadeo, odkud chceme vyjít – do cíle zbývá 189 km. Setkáváme se s párem z Kanárů, kteří se nás ptají “Dónde empieza?” (Kde začíná?), na mysli mají samozřejmě cestu, ale to my taky nevíme. Vypravíme se do města a hledáme na zemi nebo an domech symbol mušle, které cestu značí a nebo jiné značky. Počasí se rychle kazí, takže usedáme úplně durch v jedné hospodě a koštujeme Estrella Galicia (pivo). Chčije, chčije a chčije.

Vypadá to na bouřku, potkáváme Kanáry, ti to vzdávají a ubytovávají se v hotelu. My kupujeme kredenc a vyrážíme na cestu v bouřce. Pláštěnku využíváme už na prvním kilometru, to byla rychlost.  Do prvního albergue (ubytování pro poutníky na způsob hostelu) nám zbývá 7 km, takže to hecneme. Ubytko samozřejmě přehlédneme, a tak pokračujeme dál, dalších 10 km, napětí stoupá. Těch pár lidí, které cestou potkáváme, se hodně podivuje, co děláme takhle pozdě venku (může být tak 20h) a taky tomu, že jsme toho moc nejedly (ptají se, jestli máme jídlo). Před 10 dorážíme na super ubytování.

2.7.2018 (172 km do cíle)

Ráno nás čeká moc dobrá snídaně, dáváme si kakao a potkáváme první poutnici. Prší – čas vyjít.

Přestávka na pivo, do kopce nám to moc nejde. Během další svačinky potkáváme ty naše Kanáry, kteří nás (i přes náš 17km náskok z předchozího dne) dohnali. Setkáváme se s Pablem, který pracuje na protiteroistickém oddělení, oprašujeme španělštinu a díky jeho přítomnosti navíc zrychlujeme a zapomínáme na bolavé nohy. Ve městě  nás ubytovává policista ve smíšeném pokoji. Následuje večerní pivo, nákup a já nemůžu usnout.

3.7.2018 (152 km do cíle)

Budí nás cyklisti, kteří vyjíždí hodně brzy, vyrážíme nacestu. Potkáváme další cyklisty a dělají si z nás srandu. Zastavujeme v super chajdičce s naprosto cool paní. Potkáváme pána, který toužil po hlubší a duchaplnější konverzaci, než které jsme byly schopné – odchází neuspokojen. Dáváme si pauzu někde na hnoji. Pouštíme nadšené staříky a už je nedoháníme. Míjíme krásné a velké hory. Po 18 kilometrech se rozhodneme jít o 6 km dál. Ubytováváme se v nádherném albergue, kde se během odpočinku na lehátku klasicky spálím. Setkáváme se se spoustou lidí z různých zemí a večer nám majitelé připraví boží večeři za 10 éček, popíjíme víno, panáky, posloucháme super hudbu a je nám všem skvěle.

4.7.2018 (133 km do cíle)

Skvělá snídaně. Na zdi mě zaujme citát “Lo único imposible es aquello que no intentas” = “To jediné, co je nemožné, je to, co nezkusíš”. Začíná pršet – čas vyrazit. Setkáváme se s hodně přechytralým Čechem – už bylo načase 😊 Jsem unavená, a tak zůstáváme v nedalekém albergue, kde je s námi na pokoji nejvíc lidí za celou cestu (asi 50). Dáváme si siestu, vyrážíme na větší nákup, vaříme si špagety, přidávají se k nám Němky z předchozího večera a nabízí nám své suroviny – jamón a tuňáka – to bude super Eintopf. Popíjíme víno, povídáme si. Pán, který spí na vedlejší palandě, šíleně chrápe a já do ranních hodin poslouchám Cimrmany.

5.7.2018 (120 km do cíle)

Zažíváme pohodovou cestu, cestou baštíme čokoládové muffiny a meloun a bavíme tím kolemjdoucí. Já zbývající půlku melounu ještě táhnu s sebou. Dorážíme do hostelu, potkáváme již známe tváře – k mému velkému štěstí i pána, kvůli jehož chrápání jsem předchozí noc nespala. Večeříme v sousedním “baru”, kde hraje super hudba. Pijeme pivo, čteme si, povídáme.

6.7.2018 (100 km do cíle)

Během snídaně v “baru” tancujeme s hodně veselým barmanem. Slavíme přechod na dvoumístné číslo. Potkáváme další staré známé, cestou se stavujeme u místního kameníka. Přestávám chodit normálně, krajina se mění. Na ubytko dorážíme s úpalem, pro velký úspěch je chrapouš s námi zase na pokoji – pro úpal ho naštěstí neslyšíme a spíme jako miminka 😊

7.7.2018 (76 km do cíle)

Z ubytování vyrážíme tradičně poslední, cesta krásně utíká, jdeme poprvé nějakou dobu odděleně, poslouchám hudbu a čistím si hlavu. Chvíli po poledni dorážíme do města Sobrado de dos Monxes, dnes budeme spát přímo v klášteře, ale ubytují nás až ve 4. Jdeme na oběd, jako předkrm nám přinesou chobotnici, kterou ani jedna nejíme – odmítnutím urážíme všechny přítomné Španěly. Zanedlouho k restauraci přichází i chrapouš (naštěstí spí tentokrát jinde). Dáváme si siestu po stromem, zjišťujeme, že na cestě jsou i vlci. Setkáváme se s hodně cool farářem, průvodcem naším ubytováním se stává pán s ACDC tričkem. Snažíme se přizpůsobit místním až středověkým pravidlům, během 5 minut dostáváme pokáráno asi dvakrát. Seznamujeme se s Peruáncem a Holanďanem. Užíváme si si západ slunce s nakoupenými sladkostmi. Při cestě do umývárky jsem jedním Španělem donucená nechat se vyfotit. Všichni spíme v jedné chladné a vlhké komůrce, kde není ani trochu světla. Usínáme hromadně se záchvaty smíchu, protože na palandách chybí příčky a nejsme si jistí, jak se ráno probudíme + všude lezou pavouci. Smiřujeme se se vším (blechy, pavouci, hmyz) a doufáme, že tu nestraší a nikdo nás v té cimře nezamkne.

8.7.2018 (60 km do cíle)

Přežili jsme noc v komoře, všichni jsme si oddechli a já to při pohledu na postele nechápu. Dáváme si snídani v baru, kde už chrapající pán snídá svých pár ranních voltů. Znovu potkáváme staré známé. Odpoledne už v pěkném vedru přcházíme do většího města, kde se ubytujeme s dvouma Češkama.

9.7.2018 (40 km do cíle)

Zbývá nám posledních cca 40 km do cíle. Ráno vyrážíme s tím, že si je rozložíme do dvou dnů a do Santiaga dojdeme až další den. Nevím, jestli jsme najednou měly nějaký přebytek energie a nebo za to mohl fakt, že se náš cíl blížil, ale když jsme se blížily ke 20 km, obě jsme cítily, že rozhodně nejsme unavené jako obvykle a jsme schopné pokračovat. Ani jedna z nás neřekla nahlas, že bychom to mohly hecnout a dojít až do Santiaga, ale s tou vizí jsme pokračovaly. U 30. kilometru samozřejmě přišla krize, velké teplo, na které jsme nebyly vůbec zvyklé a únava. Vzdát to 10 km před cílem se nám ale samozřejmě nechtělo. Ukazatelům, které nás motivovaly a nebo naopak srážely (podle mě) často náhodnými čísly, jsem ke konci už přestala věřit. Já dokonce i přestala mluvit a každý, kdo mě zná, vám potvrdí, že to už opravdu není dobré. Povzbuzením pro nás byl pohled na věže katedrály, i když ji tedy podezírám, že posledních 5 km se nám nenápadně oddalovala. Ze sluníčka se mi udělaly puchýřky všude po nochách, kupovaly jsme si zmrzliny a chladily si hlavu pod různými pumpami nebo v pramíncích. Já šla s mou dřevěnou holí, kulhala..musel na nás být šílený pohled. Když jsme se už opravdu blížily našemu cíli, najednou se před námi objevila Němka Nicole, která tam dorazila asi den před námi. Nádšením po nás úplně skočila a došla s námi těch posledních pár metrů. A najednou před námi byla katedrála v celé své velikosti a kráse. Člověk tam dojde a má tak neskutečnou radost, že nezůstal doma, nevykašlal se na to a nebo to nezabalil někde cestou. Pohled na nádhernou katedrálu ozářenou zapadajícím sluncem nám byl skutečně největší odměnou (a taky večeře, pivo a postel).

Další den jsme si šly ještě pro certifikát, kam nám napsaly všechny údaje trošku blbě a ještě se vrátily jednou ke katedrále, abychom si jí ještě užily už v méně zoufalém stavu. Poté jsme se rozhodly popojet autobusem o 100 km dál, až na úplný “konec světa” (Finisterre), kam si člověk může cestu protáhnout, pokud toho v Santiagu ještě nemá dost 😊 Ubytovaly jsme se v super hostelu a užily si 3 dny objevováním okolí, které rozhodně mělo co nabídnout 😊

Po 3 dnech na západním pobřeží jsme se vrátily do Santiaga, skočily na nákup, trochu hodovaly a já se ještě jednou vrátila ke katedrále. Sedla jsem si pod podloubí na druhé straně náměstí a jenom pozorovala dění, nově příchozí peregrinos (poutníci) a přemýšlela o zázracích a nějakém smyslu toho všeho. Jestli zázraky existují a jaký je důvod toho, proč se na tuhle pouť tolik lidí vydává. Ono je to vlastně prosté. Když se vám během cesty povede docílit toho, že je najednou vaší jedinou starostí jenom chodit, jste klidnější a volnější, dojde vám, že to je samo o sobě vlastně zázrak. 😊

Líbí se ti příspěvek? Ohodnoť ho!

Jak moc se vám líbil tento cestolog?

Průměr hodnocení / 5. Hodnotilo lidí:

Cestolog ještě nikdo nehodnotil.

Sdílej cestolog:
Příspěvek od 

Ahoj cestovatelé! Jmenuju se Bája a cestování je pro mě největší koníček, ve kterém jsem se opravdu našla. A jelikož mě taky baví psát, rozhodla jsem se o svých cestách něco napsat a sdílet to společně s vámi :)

více o autorovi

Také máš kapsy plné zážitků?

Vytvoř svůj cestolog a poděl se o zážitky s dalšími cestolidmi.
Napsat cestolog

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

NEJNOVĚJŠÍ DOBRODRUŽSTVÍ  NA VÁŠ EMAIL
Přihlášením souhlasíte se 
zpracováním osobních údajů.

Připraven na blogování?

Podělit se s lidmi o svá dobrodružství už nemůže být jednodušší! Stačí se zaregistrovat a můžeš začít ihned psát o své cestě.
Začít blogovat
cestolidi.cz
© 2017-  
2021
 cestolidi s. r. o.  
Vytvořeno s  
  k cestování.
envelopeusermagnifiercrossmenu linkedin facebook pinterest youtube rss twitter instagram facebook-blank rss-blank linkedin-blank pinterest youtube twitter instagram