CHILE - cestování po nejsušší poušti světa | část I.

Do této země jsme vůbec neměli v plánu zavítat, ale za jeden večer jsme museli vše pozměnit a vyhledali, co nejlepšího lze vidět na severu této země. Rozléhá se zde nejsušší poušť na světě – Atacama. Nemohli jsme tedy čekat zvláště krásnou zelenou přírodu, ale i přesto jsme byli nadšení, co všechno se dá v poušti vidět.

V Kolumbii jsem dokončil všechny zkoušky a tak se můj čas zde již naplnil v podobě krásných 8 měsíců. Spolu s kamarádem Michalem, kterého jsem poznal na cestovatelské seznamce a poprvé jsme se tak potkali až na letišti v Peru jsme měli namířeno do Bolívie. Pár týdnů před tím než jsme tam měli cestovat, vypukli velké nepokoje a tak jsme pořád doufali, že se situace uklidní. Několikatýdenní plánování cestování po Bolívii jsme museli pozměnit během pár hodin. Bolívie byla totiž zablokovaná a nedalo se tam v bezpečí dostat. Na hranicích byly protesty a barikády, takže jsme nechtěli nic riskovat a během jednoho večera jsme vymysleli provizorní plán a tím byl sever Chile s případnou cestou do Bolívie když by se situace uklidnila.

Lago Titicaca

Z hlavního města Peru jsme letěli podle původního plánu do Juliacy, která byla nejblíže Bolívii, protože letenky samozřejmě zrušit nešly. Odtud jsme jeli za 21,- do města Puno odkud jsme si zaplatili noční autobus do Chile. Měli jsme tak celý den na poznání jezera Titicaca, které je největší jezero v Jižní Americe a nejvýše položené jezero s pravidelnou lodní dopravou na zemi. Udělali jsme si malý výlet na známé plovoucí ostrůvky Uros.

Tyto ostrůvky plují na jezeře a lidé zde normálně žijí. My jsme se vylodili přímo na jednom z nich a setkali se s místní rodinou, která nám popisovala jak zde vypadá žití na plovoucí slámě s méně než 10 malými domečky, ve kterých žije 6 rodin. Zde Vás navlečou do svých ručně vyrobených šatů a snaží se Vám je samozřejmě prodat. Neuvěřitelné jak zde mohou fungovat a žít…samozřejmě jejich největší obživou je turismus.

Cestou zpět do města jsme se zastavili na výborný oběd, který k podivu Michala stál pouhých 56,-. Byl to totiž jeho první den v Jižní Americe a tak byl mile překvapen místními cenami. Bohužel, na co nebyl připraven byla vysokohorská poloha. Jezero Titicaca se nachází ve výšce kolem 3800m a tak to byl pro Michala šok a musel se tedy postupně aklimatizovat. Přes noc jsme vyrazili do města Tacna, které je na hranicích s Chile.

Arica

Dorazili jsme na nádraží v pohraničním městě Tacna, kde sluníčko vycházelo již ve 4.30. Šli jsme na autobus, který nás měl odvézt až do Chile, do města Arica. Jeden stál 20 soles (140,-) a druhý, který byl hned vedle stál 12 soles. Takže jsme si samozřejmě vybrali ten menší, horší…ale téměř o půlku levnější. Po hodině cesty jsme zastavili na hranicích s Chile, kde během 40 minut bylo vše orazítkované a vyřízené. Jakmile jsme dorazili na místo, šli jsme si vybrat peníze, ale ve všech bankách byl poplatek za výběr přes 200,-, takže jsme museli už dopředu přemýšlet kolik +- utratíme v hotovosti, abychom nemuseli znovu vybírat. Vybráno jsme měli, teď přišla na řadu koupě internetu, který je v cizí zemi vždy důležitý. Neomezený internet na týden nás stál i s čipem pouhých 90,-. Rozdíl cen v Kolumbii, Peru a Chile jsme zjistili okamžitě při koupí snídaně. Uber tu je naštěstí levný a stál nás jen 60,-. Ptal jsem se řidiče, co by nám zde doporučil vidět a nabídl nám, že bude náš osobní taxík na dnešní den. Neměli jsme dostatek informací a tak nám to přišlo nejjednodušší a kývli jsme na to…bohužel. Když jsem pak zjišťoval kolik by nás to celé stálo s uberem po vlastní ose, tak bychom platili o polovinu méně…no nic, první den je vždy pro mě takový než poznám tu danou zemi a pak cestuji mnohem levněji. Řidič nás vzal do muzea, kde jsou nejstarší mumie na světě a pak do vedlejšího parku, kde jsou kolibříci. Jednoduše řečeno to byla ztráta času a peněz. I když někdo, kdo se zajímá o mumie, tak by si přišel na své. Další zastávkou byla vyhlídka Morro de Arica odkud se Vám naskýtá hezký pohled na celé město, které se tyčí uprostřed pouště.

Poslední zastávkou byla návštěva jeskyní, kde jsme si udělali delší procházku podél moře, zatímco náš soukromý řidič na nás už netrpělivě čekal. Tomu jsme pak zaplatili a vyhodil nás v centru města, které jsme si prošli a dali si “předraženou” (oproti Peru) za pouhých 100,-. Došli jsme zpět na nádraží, kde jsem usmlouval skvělou cenu na další ráno do další destinace. Spaní jsme měli zařízené u milé paní přes Couchsurfing, která měla další dva hosty z Argentiny. Nabídla nám jejich národní jídlo z fazolí a šli jsme spát. V noci nám byla zima, protože v bytě neměla okna…jsou tu prý i domy, co nemají střechu. Jsme totiž v poušti Atacama, která je považována za nejsušší poušť na světě a tak je tu déšť hotovým zázrakem. Čekalo nás brzké vstávání, protože jsme v 5.30 odjížděli do města Iquique.

Iquique

Ve městě jsme zase měli zařízené ubytování přes Couchsurfing, které bylo trošičku mimo město, tak jsme se při podrobnějších propočtech rozhodli, že nás vyjde levněji zůstat v hostelu za 200,- za noc. Cestou do tohoto města jsme si udělali krátkou zastávku v místě Humberstone y Santa Laura, které patří pod organizaci UNESCO. Bývaly to ledkové doly, které sloužili k výrobě střelného prachu. Podle informací se jednalo o největšího dodavatele na světě až do té doby, co Němci chtěli střelný prach koupit. Nepochodili a tak začali vyrábět syntetický střelný prach a toto místo později zaniklo. Dnes se jedná o tzv. město duchů a atmosféra tu na Vás dýchá. Projít celý komplex zabere pár hodin a bylo to i docela náročné protože na ostrém slunci se není kde schovat.

Když jsme šli chytit autobus do Iquique viděli jsme něco, čemu jsme mysleli, že se vyhneme. V tuto dobu již několik týdnů v Chile probíhali masivní protesty, především v hlavním městě. Viděli jsme obrovskou kolonu na dálnici (naštěstí směrem do Aricy). Rychle jsme zjistili, že probíhají další protesty a nějací idioti zabarikádovali dálnici zapálenými pneumatikami…naštěstí jen v jednom směru. Došli jsme na zastávku a než přijede autobus, tak jsme zkusili stopovat, hned první kamión nám zastavil a svezl nás až na místo. Ubytovali se v hezkém hostelu na pláži a šli jsme si projít město. Došli jsme až na nádraží, kde jsme si koupili na další den jízdenky do Antofagasty. Bylo nám řečeno, že zítra přes den je národní protest a že je dost možné, že autobusy nepojedou. I tak jsme lístek koupili s možností jet až další den v případě, že autobusy opravdu neodjedou. Naposledy, když byly protesty a autobusy byly na trase, tak po nich protestanti házely kameny a udělaly velké škody, takže to radši nechtějí riskovat. Zbytek dne jsme strávili na pláži a v ledovém oceánu, kde jsme se dost vyblbli v obrovských vlnách.

Večer jsme v hostelu potkali dva super lidi a řekl jim o našem plánu vylézt na místní dunu, která se nachází hned ve městě. Ráno jsme se z hostelu odhlásili, protože jsme věřili, že večer odjedeme a vyrazili jsme na asi 300m vysokou dunu…bohužel nám tak nějak nedošlo, že písek bude doslova vařící a my jsme šli v crocsech. Takže díky mému nápadu se ty dva kamarádi dostali až nahoru a my s Michalem jsme uvízli zhruba ve třetině. I přes několik pokusů a sebezapření nebylo prostě možné vylézt nahoru. Písek tak pálil, že jsme si museli několikrát sednout, protože už nám hrozilo popálení chodidel. Pálení se stupňovalo a my to bohužel museli vzdát. O to víc líto nám to bylo, když jsme viděli fotky kamarádů, kteří si logicky vzali boty. Tak jsem si alespoň vyletěl nahoru dronem a s jeho pomocí si užil tento výhled na celé město.

Dorazili jsme do hostelu pro krosny a volali jsme na nádraží, kde nám bylo řečeno, že autobusy nejezdí. V tu chvíli jsme byli dost naštvaní, protože i když je toto město hezké, tak jsme zde viděli vše důležité a zbytečně jsme tu museli strávit nejméně další den. Proběhlo opětovné přihlášení do hostelu a užívání pláže a oceánu. Díky tomu jsme se rozhodli znovu vyjít na dunu, ale tentokrát už připraveni. Namazat se, nazout boty a šlo se. Po 30 minutách složitého šlapání jsme dosáhli vrcholu a výhled zde byl nádherný. Poušť, město a oceán. Rozhodně nám za to ten jeden den navíc stál. Tentokráte už autobus opravdu jel a my jsme se chystali do města Antofagasta.

Antofagasta

Antofagasta je největším městem na severu Chile, kde se rozkládá poušť Atacama. Dorazili jsme už v 5 ráno a vyrazili na naše ubytování, které i tentokrát bylo zadarmo přes Couchsurfing. Kousek od tohoto města je unikátní a obrovská betonová socha ruky uprostřed ničeho. Pár hodin jsme se ještě prospali a vyrazili na Mano del Desierto, která je asi 80km vzdálená od města. Chtěli jsme jet autobusem, ale pak jsme se rozhodli pro trošku dobrodružství v podobě stopování které tu normálně funguje prý na výbornou.

Bohužel díky protestům nám moc řidiči zastavit nechtěli a tak se nám to komplikovalo. Po 15 minutách nám zastavil pán, který bohužel jel jen do blízké vesnice, ale i tak nás přiblížil alespoň o 20km. Pokračovali jsme ve stopování, ale bohužel velice neúspěšně. Po 30 minutách jsem dostal nápad zeptat se přímo pána u pumpy, který zrovna nastupoval do kamiónu. Ten souhlasil, ale bohužel také odbočoval nějakých 16km od našeho cíle. V tu chvíli už nás čekal poslední stop, protože nebylo kam jinam zahnout. To jsme ale netušili, co nás čeká. Více než 30°C, ani milimetr stínu, náš cíl byl vzdálený 16km, měli jsme už jen 0,5l a nezastavilo nám za 1,5h ani jedno vozidlo.

S Michalem jsme zkoušeli různé triky, jakože se jeden šel schovat a podobně, ale stále nic. Na mapě jsem viděl, že za 5km je nějaký motorest, tak tam doběhneme a někomu zaplatíme ať nás tam hodí. Tak jsme chvíli běželi a stále zkoušeli stopovat. Už jsme byli celí zoufalí a každému kdo nám nezastavil jsme gesty nadávali. Chvílemi jsme už ani nedoufali a ruce nezvedali až pak jsme to znovu zkusili a nejdříve nás jeden kamioňák předjel a pak za 100m od nás zastavil. Rychle jsme k němu běželi a celí vděční jsme mu děkovali. Vyhodil nás přímo u místa a dokonce nám nabídl flašku vody. Zase se nám vrátila víra v lidstvo. Konečně po více než 3 hodinách stopování jsme se dostali k tomuto slavnému monumentu.

Levá betonová ruka společně s pravou, která je v Uruguayi, objímají kontinent. Ruka byla obrovská a tyčila se úplně sama uprostřed pouště. I když se nejedná o žádnou velkolepou stavbu, i tak je to velice zajímavé, že uprostřed ničeho narazíte na ze země trčící ruku. Samozřejmě nemohlo chybět létání dronem, které mi dost stěžoval silný vítr.

Zanedlouho přijel i jeden čilskokolumbijský pár a nenápadně jsem se jich zeptal jestli neví jestli se dá stopnout někde poblíž autobus s tím, že jsem doufal, že by nám nabídli odvoz a tak se také stalo. Ještě předtím než nás odvezli do centra, nám nabídli občerstvení v podobě ústřic, které jsem ochutnal poprvé v životě a určitě naposledy. Abych je v sobě udržel, tak jsem měl hodně co dělat. Ve městě jsme si dali výborné jídlo a šli si trošku projít město. Chvílemi jsme na ulicích viděli protesty, tak jsme se jim vždy snažili vyhnout. Prošli jsme si velký kus města až zpět k našemu hostiteli se kterým jsme si hezky popovídali a dozvěděli se něco nového o čilské kultuře. Brzy ráno jsme jeli na nádraží a čekala nás cesta do jednoho z nejturističtějších míst v Chile – San Pedro de Atacama.