Sdílej cestolog:
()

4.7.2017

Druhý den jedeme do džungle s učiteli přímo z města, já jedu bez helmy, což se pokutuje, takže na kritickém úseku, který policajti kontrolují, slejzám z motorky a pokračuju pěšky po silnici, kde NIKDO nechodí pěšky. Míjím policii a tvářím se, že jsem normální. Poprvé jsem viděla naše Francouze dělat opravdovou práci – jeden kope, potí se za vlast a zbytek přihlíží a takhle se střídají. Poměrně známý a rozšířený model nejenom ve Francii. Po odborném zkoumání oblohy se s Hančou v půl 7 vydáváme na kole do města. Nejenomže začne za pár minut pršet (čti “chcát”), ale za pár minut je taky úplná tma, s Hančou se překvapivě ztrácíme a čekáme pod stromem, až přestane pršet. Po nějaké době se shodujeme, že v období dešťů opravdu hodně prší a nemělo by nás to pořád překvapovat. Jedem v dešti na kole, což je totálně o hubu – nemáme světla, ani zkušenosti s pravidly silničního provozu v Asii – jezdíme z chodníku na silnici a zpátky, velmi ladně a plynule, jindy naopak méně (Hanča). Nakupujeme v Lucky mall a večeříme v KFC, kde jsme zmoklé a promrzlé budily pozornost (překvapivě). Na zpáteční cestě zabloudíme.

5.7.2017

Můj tandem kolega je nepřítomen, nemám plán = improvizuji. Večer si jdu na chvíli lehnout a probouzím se ve 3 ráno, a tak pokračuju se spánkem až do snídaně.

6.7.2017

Poprvé a nejspíš naposledy jedu na motorce s helmou. Kolega nám stále ukazuje na mobilu nějaké fotky s nejrůznějšími citáty, ženy, co kojí, nějakého dítěte (nejspíš jeho). Po odpolední pauze chceme děti nahnat do školy, kolegyně ale křičí: “Go home!”, a tak jsou všichni zmatení. Každý druhý den si chceme dopřát normální jídlo, a tak ve čtvrtek jedeme s Femke tuktukem do Try me, kde s Hančou směle objednáváme zasloužené koktejly.

7.7.2017

Sranda střídá zábavu: jedeme s Hančou bez helmy a naši kolegové se chtějí vyhnout pokutě, takže to vezmou přes džungli, kde je trošku bahna, takže už jen hystericky pištím, můj kolega se směje ještě víc než obvykle, v pravé ruce táhnu kleště na odpadky, kterými kolegu nechtíc klepnu (opakovaně) a málem mě to stojí život, protože dostanu nekontrolovatelný záchvat smíchu. Pak přichází další rána – Hanča s kolegyňkou smíškem padají na motorce, spíše se položí na jednu stranu, Hanča se moto hrdinně snaží postavit i se smíškem, při pohledu na tuto scénu znovu propadám nekompromisnímu záchvatu, kolega se přidává, protože co by se nezasmál, že…u toho navíc křičí “Hana fell off haha”. Hanča pokračuje pěšky.

Odpoledne nás čeká bazének a čtení = ráj a pohoda! Večer máme další domácí party, hrajeme alkohry, Pol je opět na hadry, usíná v hamace a občas něco křičí.

8.7.2017

Vstáváme na darování rýže s kocovinkou, Pol nejdřív nikde, ale nakonec se ukáže. Darujeme rýži příchozím maminkám a rodinám, u toho se musíme fotit a hrozně se smějeme. Po poledni začíná šíleně pršet, my se schováváme, kambodžský děti si svlékají hadry a vyráží řádit do deště. V ten moment vzniká moje nejoblíbenější fotka z celé cesty, která mi teď zdobí obývák a každý den připomíná můj oblíbený citát: “Život není o čekání na to, až přejde bouřka. Je o tom, naučit se tančit v dešti.”

Při pohledu na ty řádící šťastný děti, které bydlí v dřevěných přístřešcích a nemají prakticky nic, si uvědomuju, že bychom se toho od nich mohli tolik naučit.

Dáváme si dopoledního šlofíka. Večeře a pivko s Pájou a jejím přítelem Joffem. Jdeme poprvé na Pub street, kde je jedna hospoda a bar vedle druhého a hrozně moc cizinců. Zažívám jednu z nejhlubších konverzací s Australanem: “Where are you from?” – “Yes”. Otázku jsem pokládala já.

9.7.2017

Jedeme na výlet! Pol nikde!? Jedeme na výlet?

Pol se s hodinovým zpožděním objevuje před zraky dobrovolníků, kteří už ztratili veškerou naději, že někam pojedeme. Jedem normálním autem a jeden nás 8. Pol jede jako o život a my se o ten náš bojíme. Poprvé v životě navštěvuju budhistické místo a je to nádherné! Vůně, barvy, pohoda, klid – neskutečná kombinace, co by uklidnila i nejnaštvanějšího člověka. Koupeme se u vodopádu, kde je naložená cca půlka Kambodži. Ryby nás koušou.

10.7.2017

Všichni ostatní dobrovolníci chodí učit/pracovat do School of Joy, což je anglická škola pro Kambodžátka a je přímo ve městě, pár minut na kole od našeho ubytka. Nechce se nám pořád dojíždět do džungle, kde si během poledne ani nemáme kde odpočinout a nebo si koupit jídlo. Prosíme proto Pola, jestli bychom nemohly zkusit městskou školu. Tohle rozhodnutí nám bylo osudné, haha. Škola má několik tříd, dveře jsou z mříží, učebny připomínající celu mají pojmout tak 30 dětí a učitelky, což je naprosto šílené. Před začátkem výuky jsou děti ještě relativně v pohodě, stojí v řadách a zpívají khmerskou hymnu a nějaké anglické písničky, pak je my dobrovolníci učíme nějaká slovíčka a následně se odebereme každý do své třídy. Učím společně s Hančou a dvěma místními a je to peklo na zemi. Děti neposluchají a dělají permanentně bordel. Stísněný prostor naší “cely” a “vedrodusno” nám situaci neulehčují.

Vypozorované předpoklady pro vykonávání učitelské profese v místní škole – základy sebeobrany, nedostatek empatie, pištivý hlas a žádná praxe s dětmi.

11.7.2017

Ty dvě mlaďoučké učitelky, které s námi mají učit tu zvěř, anglicky vlastně moc neumí. Jsme na koberečku u ředitelky školy a dozvídáme se, že naše kolegyně jsou více než neschopné a všechno je na nás. Večer terasová pohodička s Pájou a popíjení Bacardi. Také zažíváme první hádku s Polem kvůli klimatizaci – chceme jí vypnout a nechat si vrátit peníze za zbývající týdny – ostatní totiž platili mnohem méně, protože klimošku neměli. Pol přichází s pro nás nepochopitelným řešením - vypne nám klimu, vrátí část peněz a nastěhuje k nám Patricka z Německa. Kromě nás se to nepozdává taky Patrickovi, který do té doby okupoval svůj velký pokoj sám a bylo mu upřímně jedno, jestli budeme mít klimatizaci a nebo ne. Hlavně chtěl zůstat na svém pokoji. Nakonec jsme to vzdaly, protože se celý tenhle problém zbytečně vyhrotil. Aspoň nám nebude pořád tak hrozné teplo.

12.7.2017

S Hančou se do toho obouváme a stáváme se adepty na cenu J.A.Komenského. Poprvé jdeme do My little café, kde je to úžasné – mají koktejly za 2 dolary! Takových alkhomožností musí člověk využít.

13.7.2017

Zažíváme totální krizi – už dva týdny jsme neměly kafe! K večeru jako největší závisláci hledáme v okolí nějakou kavárnu, najdeme úplný kulový, a tak si kupujeme kafe v plechovce, které nám zkazí poslední vzpomínky na chuť kávy. Zapíjíme to doma naším Bacardi. Nemáme moc koly, a tak se z toho stává velmi vtipný večer plný hlubokomyslných konverzací.

Líbí se ti příspěvek? Ohodnoť ho!

Jak moc se vám líbil tento cestolog?

Průměr hodnocení / 5. Hodnotilo lidí:

Cestolog ještě nikdo nehodnotil.

Sdílej cestolog:
Příspěvek od 

Ahoj cestovatelé! Jmenuju se Bája a cestování je pro mě největší koníček, ve kterém jsem se opravdu našla. A jelikož mě taky baví psát, rozhodla jsem se o svých cestách něco napsat a sdílet to společně s vámi :)

více o autorovi

Také máš kapsy plné zážitků?

Vytvoř svůj cestolog a poděl se o zážitky s dalšími cestolidmi.
Napsat cestolog

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

NEJNOVĚJŠÍ DOBRODRUŽSTVÍ  NA VÁŠ EMAIL
Přihlášením souhlasíte se 
zpracováním osobních údajů.

Připraven na blogování?

Podělit se s lidmi o svá dobrodružství už nemůže být jednodušší! Stačí se zaregistrovat a můžeš začít ihned psát o své cestě.
Začít blogovat
cestolidi.cz
© 2017-  
2021
 cestolidi s. r. o.  
Vytvořeno s  
  k cestování.
envelopeusermagnifiercrossmenu linkedin facebook pinterest youtube rss twitter instagram facebook-blank rss-blank linkedin-blank pinterest youtube twitter instagram