Sdílej cestolog:
()

Přípravy a odjezd

Přípravy:
Začalo to opět nevině. S kamarádem Jirkou z jiné fakulty jsem si náhodou povídal, kdy budeme dělati poslední zkoušky a vyšlo nám, že budeme končit poněkud dříve než většina našich vrstevníků. 15.6 jsme tedy dělali poslední zkoušku za celý semestr. Já ji měl hotovou už v 10 ráno, a tak jsem pomalu začal plánovat prázdniny. Za hodinu se ozval Jirka, který taky právě dodělal svoji poslední zkoušku, také úspěšně, a tak zapínáme společný hovor a dohadujeme se co budeme dělat. Házím dost nápadů a nemůžeme si vybrat, a tak se nakonec rozhodujeme že začneme zmírna přechodem malé fatry s tím, že se na konci národního parku otočíme a vezmeme to zpět někudy jinudy, spíše severněji. Cestou jsme se chtěli vykoupat v nádrži Nová Bystrica, což jsme doufali že bude nádrž koupací. O chvilku později tedy kupujeme jízdenky na vlak ve čtvrtek v 8:22do Žiliny odkud dle plánu chystáme jít pěšky na hřeben Fatry. Po mírných dohadech se rozhodneme jít na „těžko“ – tedy že já vezmu stan a vařič a budeme kempovat na místech k tomu určených. Mělo to jen jeden háček. Za poslední tři roky, co cestuji se mi nikdy nestalo že bych „chytil“ nepříjemné počasí, a tak mě ani ve snu nenapadlo že by mohlo být ošklivo, či se na to počasí vůbec podívat. Přišel den před odjezdem a já ladil detaily co vše s sebou na túru vzít. Nakonec jsme se se dohodly že vařič vyndám a bude. Jen jsem se stále nepodíval na počasí, a tak jsem zabalil jako kdybych jel kamkoliv jinam. To znamená že jsem s sebou měl 1 kus trošku nepromokavého oblečení – což byla stará softshellová bunda které už impregnace nefungovala úplně tak jak měla.

Odjezd?
Další den ráno jsem nemohl začít den jinak, než že zaspím. Zjistil jsem, že jsem jaksi úplně imunní vůči výchozímu vyzváněcímu tónu mého budíku v telefonu a co hůř, že ho sám od sebe ze spánku i dokážu vypnout. Probudil mě tedy až záložní budík v 7:30 a to jsem s sebou cuknul natolik a žačal se ihned chystat že byste tomu nevěřili. Vytáhl jsem mobil a foťák z nabíječky a spolu s pár dalšími věcmi co byly připravené u mě na stole jsem je vzal, donesl ke krosně a vysypal do ní. Nemám totiž takovou úplně obyčejnou krosnu. Moje krosna v té době měla rozbitou svoji vrchní kapsu což způsobovalo sníženou ochranu proti dešti, ovšem to je nyní zcela vedlejší, a taky obrovskou kapsu rozepínající se po celé délce batohu – což byla s pohodlnými zády na něm moje nejoblíbenější věc a taky důvod proč jsem si ho před několika lety pořídil. Díky tomu jsem mohl věci do batohu vskutku jen nasypat a pak ho zavřít. Taky jsem rychle sděloval své zaspání rodině. Naštěstí taťka zrovna byl na odjezdu do práce a svolil že mě hodí na nejbližší stanici metra. Za pět dalších minut jsem jíž byl plně vybavený v autě a psal Jirkovy capslokem KATASTROFA! Zaspal jsem. Byl jsem totiž domluven že se sejdeme trochu dříve a nakoupíme v Bille vše potřebné pro naši výpravu. Vzhledem k tomu že jsem vskutku nestíhal jsem nákup zcela přenechal na Jirkovi a jen ho ujišťoval že vlak stihnu, i když jsem o tom sám pochyboval. Celkem by mě zajímala reakce ze strany Jirky, ale na to jsem v tu chvíli neměl úplně čas ani chuť myslet. Auto se rozjíždělo na krátkém úseku dálnice na 130 km/h a já jen doufal že stihnu za 10 minut metro. Taťka je naštěstí zkušený řidič a pomocí pár kliček se zácpou prodral opravdu rychle, dokonce natolik že mi zbývala i jistá časová rezerva, když mě vyhodil na parkovišti K+R. Rozloučil jsem se a utíkal do podchodu. Dokonce jsem stihl i dřívější spoj . Teď už jsem věděl že je vše v pořádku a dal jsem to vědět Jirkovi. V metru jsem vytáhl své zašlá šedá sluchátka a pustil si nějakou hudbu na uklidnění mého stále rychle pumpujícího srdce z ranního spěchu. Přestoupil jsem a C a dojel na hlavák. Vylezl ven a jal se hledat Jirku. Po mírných zmatcích se ukázalo že už není před cedulemi, ale že už šel na nástupiště. Došel jsem za ním na perón a v aplikaci ČD jsem koukal ve kterém kupé bude nejvíce volného místa. Bohužel už žádné nebylo prázdné, a tak jsme zabraly kupé s dvěma dalšími dívkami. Po chvíli se vlak rozjel a my na sebe blbě v rouškách koukali. Postupně jsme je všichni bez jediného slova sundaly. Obě holčiny začali telefonovat, aby přerušili „trapné“ ticho a já Jirku poprosil, aby vytáhl část arsenálu, co nakoupil na cestu v Bille. Protože jsem nesnídal tak už na mě přicházel celkem solidní hlad. Jirka vytáhl veliký pytlík plný středně dlouhých francouzských baget. Oba jsme měli takový hlad, že jsme je snědli bez jakéhokoliv aditiva, i když Jirka prý koupil májku. Po chodbičce chodili lidé na toaletu, jezdil tam vozík s občerstvením a kilometry postupně ubíhaly. Pak přišla paní štiplístková, která kontrolovala jízdenky. Zahlédla, jak jsme si všichni rychle nadávali masky, když rozhrnovala dveře kupé a vyměnila si s námi pár nevlídných pohledů. Naše QR kódy úspěšně načetla a pokračovala dál. Za asi pět minut se ozvalo ve vlakovém rozhlase, že české dráhy důrazně doporučují pro ochranu sebe i jejich personálu nosit masky, my v kupé už jsme je samozřejmě měli zase všichni dole a normálně svobodně dýchali. Za chvíli dveře rozrazila opět paní štiplístková a důrazně se ptala, zda jsme slyšeli dané hlášení. Když jsem jí to odsouhlasil, téměř se na nás všechny rozkřičela, proč tedy nemáme masky na obličeji. Nandali jsme tedy masky a začali s ní hrát hru. Postupně jak kilometry a hodiny ubíhaly tak jsme ji vyhlíželi a nadávali masky případně i schovávali naše rozjedené jídlo vždy jen když procházela kolem našeho kupé. To se postupně začalo uvolňovat. Nejdříve vystoupila slečna, co seděla naproti mně u dveří v Olomouci, následovala ji slečna druhá od okna výstupem na Ostravě Svinov. Pak jsme už v kupé zbyli jen my. Natáhly jsme se každý přes jednu řadu sedaček a následující hodinu a kousek jsme podřimovaly. Mě probudilo až bušení těžkých vodních kapek na střeše vlaku. Až v této chvíli jsem si uvědomil že pěkné počasí není samozřejmostí a trochu jsem se zděsil. Proti dešti jsem totiž měl jen jednu už dlouho nenaimpregnovanou softshellovou bundu. Probudil jsem Jirku, neboť už jsme za chvíli měli dojíždět do Žiliny, což byl náš výchozí bod. Po chvíli se ukázal že on o špatném počasí věděl a řádně se na něj připravil.

Pokračování 16.12 zde, či zbytek na mém webu www.vitkuvblog.cz

Líbí se ti příspěvek? Ohodnoť ho!

Jak moc se vám líbil tento cestolog?

Průměr hodnocení / 5. Hodnotilo lidí:

Cestolog ještě nikdo nehodnotil.

Sdílej cestolog:
Příspěvek od 

zdar - jsem Vítek, víc vědět nemusíš. Jsem cestovatel, který cestuje přesně tam, kde to není zrovna in a trendy v globálích poměrech. A když už jedu někam kde to hold trendy je, protože mě někdo přesvědčí, snažím se nevybydlet svoji aktivitou celé centrum, ale seznámit se s místní kulturou, pokecat s místňáky a užít si, pokud možno, dané místo všemy smysli. občas z toho vzejdou vskutku zajímavé situace, kterých si vážím a které si užívám - a proto vznikl tenhle blog - abych tyto vzácné chvíle mohl sdílet s vámi.

více o autorovi

Také máš kapsy plné zážitků?

Vytvoř svůj cestolog a poděl se o zážitky s dalšími cestolidmi.
Napsat cestolog

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

NEJNOVĚJŠÍ DOBRODRUŽSTVÍ  NA VÁŠ EMAIL
Přihlášením souhlasíte se 
zpracováním osobních údajů.

Připraven na blogování?

Podělit se s lidmi o svá dobrodružství už nemůže být jednodušší! Stačí se zaregistrovat a můžeš začít ihned psát o své cestě.
Začít blogovat
cestolidi.cz
© 2017-  
2021
 cestolidi s. r. o.  
Vytvořeno s  
  k cestování.
envelopeusermagnifiercrossmenu linkedin facebook pinterest youtube rss twitter instagram facebook-blank rss-blank linkedin-blank pinterest youtube twitter instagram