Indonésie

Indonésie

mates
23. 7. 2021
47 min. čtení
497x
0 komentářů

Indonésie

První myšlenky vycestovat přišly začátkem roku 2020, kdy jsme se s Davidem rozhodli vyjet do zahraničí. Samozřejmě slovo dalo slovo a najednou bylo zájemců o cestu několik, jenomže to my jsme nechtěli, nakonec jsme přibrali jedno eso navíc a to v podobě Honzíka Johnyho. Tudíž zbývala jen otázka kam vyrazíme. Po shlédnutí letenek, jsme se jednoho dne dohodli, že odletíme do Jakarty, kde jsme našli letenky za slušný peníze a tak bylo hlavní město Indonésie ideální volba. Tudíž první destinace je jasná, ale co dál?

 

  1. února letenka koupená takže zbývá jen sbalit pár triček, kraťasy, plavky, 3 petky kořalky ať máme dezinfekci, nůž, pas, peněženku, kostky a máme vše. Sraz máme u Davida, kde je v planu zkompletovat batohy. Johny příjíždí pozdě a bez věcí, krásný začátek. Po chvíli nasedáme do auta a s našim řidičem Pedrem vyrážíme směr Vídeň. Posilněni prvními pivy kupujeme v duty free láhev portského jako vždy před letem. Jenomže přichází první problém a to, že jsme sice koupili parádně levné letenky, ale se společností Saudia Arabia, kde je konzumace alkoholu po celou dobu letu zakázána. Paráda, nenačaté víno s příslibem vrácení v okamžiku návratu do Vídně putovalo v rukách rakouské obsluhy do útrob letiště. Přes Jeddah jsme dorazili v odpoledních hodinách do Jakarty, kde mělo padnout rozhodnutí kam tedy poletíme dál. Ve volbě byli destinace jako Severní Sulawesi, Flores, Moluky či Východní Timor. Defakto nám bylo jedno kam, ale shodli jsme se, že nechceme na Bali. Jelikož jsme se nemohli sami rozhodnout kam, nechali jsme rozhodnutí na tabuli s odlety, do vybraných destinací a v napětí hledali kam první letadlo poletí. Jak to tak bývá ani jedno z daných míst se na tabuli neobjevovalo a tak v rámci improvizace a nechuti strávit noc v Jakartě jsme koupili letenky na Bali. Ještě zařídit mobilní data a můžeme pokračovat. Honzík je neustále smutný, že nemá signál, naštěstí si po pár hodinách uvědomuje, že má stále zapnutý letecký režim.

Cestování s nožem je opravdu zábava, hlavně v situaci kdy zapomenete, že ho vlastně máte. V nevědomosti, že ho máme u sebe kráčíme na check-in odbavení do letadla. Tam při kontrole jsme zjistili, že máme tedy nůž s kterým nás na palubu letadla nepustí, po krátkém rozhovoru jsme nechali odbavit pouze nůž bez zavazadla. S malou nadějí, že se nám krásný švýcarský nožík vrátí, jsme nasedli do letadla a odletěli do Denpasaru.

 

Lehce okolo půlnoci 8. Února po příletu do hlavního města na Bali nás čekalo milé překvapení v podobě pracovníka letiště, který nám přinesl nůž. Tudíž koukáme na booking a skvělým disco taxi odjíždíme na ubytování. Zastávka pro nějaké občerstvení a jsme na ubytování. Kvalitní spánek měníme za lehkou party pouze v naší společnosti. Honzík nám odpadl, ale David stále pokračuje ve svém monologu. Padla 5 hodina ranní a já už chci spát, z nějakého důvodu ještě koukám na letenky a najednou vidím letenku za 777kč na Flores za 2 a půl hodiny, letíme Davide? Odpověď byla jednoznačná budíme Johnyho a hledáme taxi, což nebyl v ranních hodinách úplně nejlehčí úkol. Naštěstí se to Davidovi po návštěvě nemocnice daří a doktorův bratr nás odváží na letiště. Snažím se koupit letenky, ovšem to se mi nedaří a tak prosím Johnyho, jestli to zkusí ze svého telefonu, po pár minutách hlásí, že máme letenky. Přijde mi mail, zkouším udělat check-in, ale to se nedaří a tak jdeme za paní na přepážce. Vysvětluji jí situaci, že nám za chvíli odlétá letedlo a mě nejde udělat odbavení. Pani se na mne podívá a s klidem povídá: „Máte letenku na 13.února a dnes je 8.“  Aha, děkuju Honzíku, nevadí. Domlouvám se s paní zda jdou tedy letenky přebookovat na dnešní let, což šlo za příplatek cca 1300, tak to Johny platí jako kompenzaci své chyby. Poté co letenky přerezervujeme se paní obrátí na Davida s Johnym a ptá se: „A vy dva letenky nechcete?“ Ano, abych to shrnul únava si vybrala svou daň a Honzík koupil namísto 3 letenek, pouze 1 a to na špatný datum. Nakonec nás tedy letenky vyšly na 7000.

 

Po 8 hodině ranní se nacházíme na malinkém letišti v Labuan Bajo, po Johnyho selhání s letenkami ho necháváme najít ubytování a způsob dopravy na ubikaci, což se mu daří náramně a my pochvíli dorážíme do malého resortu s chatkami jménem „Wajčiču“ beach. David si jde lehnout a my s Johnem vyrážíme na malou koupel podél ostrůvku na dohled. Po chvilce plavání si zapichuju co si do nohy, poměrně bolestivé. Když chci zjistit co se to v chaluhách skrývá si stejný předmět zapíchl do druhé nohy. Po chvilce na souši sem zjistil, že to byli mořští ježci a já mám obě nohy poseté černými bodlinami ve stylu cca 100 bodlin na každé noze. Vysílení cestou a vším co se v poledních dnech událo jsme se natáhli na pláži a hned usnuli. Cca  po 30 minutách jsme se vzbudili šíleně spáleni, Johny celé tělo a já opálenou ruku na hrudi. Pak už následoval opravdu kvalitní spánek do odpoledne, kdy jsme zašli na večeři a užívali si vystoupení místního „anglicky zpívajícího“ rastamana.

 

9.února se probouzíme do deštivého počasí a předpověď neukazuje na nic jiného než, že by se v následujících dnech mělo měnit. Jdeme na snídani a potkáme českého postaršího pána žijícího celý život v Rakousku, předal nám pár rad a kontakt na průvodce a řidiče Augustina. David tráví dopoledne a kus odpoledne prací a my s Johnem podnikáme krátký pěší výlet po okolí. Odpoledne pak společně vyrážíme do města. Navštěvujeme trh s rybami a vším možným co žije v moři, dáváme si parádní jídlo a hledáme vhodné varianty pro místa která navštívit. Davida místní kuchyně okouzlila natolik, že si plete hodnotu peněz a žebrákovi opodál dává 50k místní měny. Honzík na sebe nenechá dlouho čekat a vrací se zpět do formy když nám vysvětluje co je pojem empatie: „Vžít se do dvou čur*ků jako jste vy dva“. Po domluvě s Augustinkem nás zítra vyzvedne a vezme na pár míst.

 

  1. února je ve znamení zkoušky našeho nového taxi průvodce jak nám bude vyhovovat a první výlet směřoval do kaňonu Cunca Wulang. Za mírný poplatek jsme se ocitli na cestě nikterak náročné ani dlouhé, ale vodopád ke kterému jsme došli byl bez lidí a krásný. První zkušební skok a hned nám otrnulo, David skáče šipku a já salto, samozřejmě sem ho přetočil a ranou o vodní hladinu cítím bolest v ohryzku další 3 dny. Potkali jsme zde itala jménem Andrea Cernicchiaro, který měl na pár následujících dní podobné plány, tak jsme se ním potkávali častěji. Po návštěvě vodopádu se přesouváme do malé vesničky Manggarrai Barat a následně lodí do jeskyně Rangko cave. Cestou do přímořské vesničky však náhle zastavujeme na ukázku vanilky, skvělých malých banánů a další krásy tamní přírody např. ukázka s ochutnávkou snake fruit u tohoto ovoce se rozcházíme s překladem. Jelikož máme v první fázi rozhovoru dojem, že se jedná o nejedlé ovoce, z následné konverzace vyplývá zda ho nechceme ochutnat, což nakonec děláme a pár minut poté máme necitlivý jazyk. Po této zastávce následoval oběd s parádním výhledem do údolí. Než nám stihli donést jídlo přišel náš snědý přítel s kusy banánů, manga, avokáda, smažené placky z nějakých rostlin a na banánový list naservíroval tzv. Flores salát, perfektní předkrm před hlavním chodem. Následně se pomocí extrémně hlučné lodi přesouváme k jeskyni, kde potkáváme 2 české turistky, které po pár větách evidentně nemají zájem se dál s námi vidět a odchází. Naštěstí nám dělá společnost několik kloučků kteří hovoří i trochu anglicky a hlavně znají české fotbalisty jako Petr Čech nebo Pavel Nedvěd. Lezeme na skálu, ze které následně skáčeme a potápíme v krásných prostorách jeskyně. Poté co odjíždíme z vesničky nás málem smetl místní divoký řidič, alias „ora driver“. Poslední spontánní zastávka je ve výrobě tofu, kde nám místní ukazují celý proces výroby a následné balení, ale i né příliš klimatizovanou místnost k balení ořechů. Tím myslím, že v místnosti kde parta 4 chlapů v teplotách kolem 40 stupňů upocenými dlaněmi balí ořechy do sáčků. Večer trávíme odpočinkem a hraním kostek a karet.

                   

       

Noc na 11. února byla zajímavá, jelikož v temné noci něco nebo někdo začalo bušit na dveře i střechu. Johny se bojí a chce si vlézt mezi nás s Davidem. Ráno vstáváme poměrně brzy a jedeme do přístavu, kde na nás čeká loď a výprava na 2 dny v okolí Komodského národního parku. Jako první zastávka je ostrov Rinca, jeden ze dvou ostrovů kde žijí Varani Komodský. Kromě nich jsou tam k vidění i opičky, buvoli a krásní krabi houslisté. Krátkým trackem s průvodcem proházíme část menšího ostrova a vracíme se zpět na loď odkud plujeme na Pink beach. Pomalu zapadá slunce a pláž tedy není tolik osvětlená, ale i tak to vypadá nádherně. Bereme i šnorchl, pod hladinou moře to vypadá na velice bujný a různorodý život avšak kvůli světlu už je viditelnost ne ideální. Večer propuká internacionále párty za přítomnosti ruského páru, kanaďana, ukrajince, slováka, belgičana. V takové společnosti nebylo jiného východiska než načít láhev hrušky a dát kolovat po chvíli je prázdná a tak jsou na řadě další národnosti. Pivo nám vozí vodní taxi na lodi, ideální dovážková služba. Party se poměrně rozjíždí a poté co ruský manžel odchází, probírá se k životu i jeho družka, shánějící se po pozornosti nejprve v našich řadách a následně u anglického chlápka. Zájem však upadá opětovným příchodem jejího manžela. Angličan svůj nezdar utápí nadále v alkoholu a tak netrvá dlouho a ryby v okolí mají co jíst. Náš brat slovák Robo usíná na stole a zbytek odchází spát nahoru na matrace.

 

  1. února máme budíček na 4 ráno. Těžké vstávání opilcovo, ale co se dá dělat čeká nás výstup na Padar island, kde je prý nádherný východ slunce. A opravdu tomu tak je, výhled do dalekého okolí je fascinující. Po ranním výšlapu následuje odjezd na ostrov Komodo, kde se opět shledáváme s draky – komodskými varany – alias ory. S průvodcem opět děláme kruh po ostrově, nahlédneme do hnízd těchto velkotonážních ještěrů. Uděláme pár fotek face to back a za zpěvu bílých krásných papoušků se vracíme na loď. Ještě zahlédneme žraloky v přístavu a razíme směr Manta point. Pro mně nejhezčí zážitek z této plavby je plavání mezi těmito obry, jejichž ústa připomínají pusu našeho spolucestujícího Johnyho. Desítky těchto černých velikánů plavajících mezi námi je nezapomenutelný zážitek. Poté ještě parádní šnorchlování v poměrně studených proudech. Krásný dvoudenní výlet je za námi a my opět hledáme ubytování v Labuan Bajo, tentokrát hezký hotýlek s bazénem na periferii. Necháváme si vyprat první kusy oblečení a oslabeni o Johnyho se s Davidem vydáváme opět na trh na něco dobrého k večeři. Večeře opět dokonalá, lobster, squid, ryba, láhev vína….paráda. Jdeme se připravit na zítra, protože Augustinko se nám osvědčil využíváme jeho nabídky a na pár dní je naším průvodcem, taxikářem a spřízněnou duší na tomto jinak poměrně pustém ostrově.
  2. února mistr Robo nakonec zvážil variantu přidat se k nám a využil ji, takže další kus cesty je nás rázem 5. Vyrážíme tedy směr východ. Po cestě zažíváme krásné výhledy do krajin, nespočet odstínů zelené. Spousty rýžových polí před námi i za námi. První zastávka je u sestry našeho guida. Dostaneme kávu a podíváme se do typického domu tamní rodiny. Co Vám budu povídat, žádný přepych to nebyl, ale obraz Ježíše na zdi nesměl chybět. Dále pokračujeme na Spider web rýžové pole. Opět za mírný poplatek se v lehkém dešti vydáváme na kopec, naštěstí jsme vyfasovali fešácké deštníky, takže nás déšť nikterak netrápí. Pohled na rýžová pole ve tvaru pavučinových sítích několik vedle sebe, je opravdu zajímavý. Údajně by to měli být jediné rýžové pole na světe takového tvaru. Po shlédnutí těchto polí vyrážíme směr Ruteng kde v jeho nedalekém okolí by se měla nacházet malá vesnička s typickými „domečky“ z kamene/dřeva/slámy. Než tam ovšem dojedeme projíždíme kolem školy. Některé děti se nás bojí, některé nás vítají a tak zastavujeme a rozdáváme bonpari. Děti jsou čistě oblečené a hrají si s různými předměty, od větve až po mačetu. Bonbóny nám dochází a tak raději ujíždíme. Po příjezdu do vesničky o 3 domech, se zapisujeme do knihy, platíme víceméně dobrovolný vstup a pokračujeme dále. Děti mají menší ostych než ty předešlé a jejich matky si nás chtějí brát za muže. Lákavé nicméně my pokračujeme dál směrem na jih k pobřeží, kde máme mít ubytování. Po cestě dost prší a na cestu padají kameny některé velikosti i menšího auta, takže nám ani nevadí, že první ubytování nebylo funkční, hlavně že jsme zdraví a brzy nacházíme jiné. Večer trávíme opět hraním kostek a popíjením Bintangu.

                 

  1. února se probouzíme do slunného dne. Začínáme extrémně skvělou koupačkou na pláži, kde těžko dohlédnete na konec nebyl jiný člověk než my. Bomba! Po tak skvělé koupeli i krátkém ranním běhu se zastavujeme na místním trhu v nedalekém městečku. Vůně koření je intenzivní, většina místních nemá moc zubů, všude plivou jakési krvavé sliny, tak zjišťujeme oč jde. Jakmile nám Augustinko vysvětlí, že je to z betelu, není jiné možnosti než si ho samozřejmě koupit a sami ho vyzkoušet. Pokračujeme do cílové destinace dnešního dne, kterou je Bajava se třemi zastávkami. První z nich byla návštěva skryté tradiční vesnice Belaragi, kam ani cesta nevedla a tak jsme pěší chůzí cca 30 minut došli k domečkům mimo civilizaci. Některé zahrádky domů byly „vyzdobeny“ hroby mrtvých předků. Ačkoli vesnička byla chudá, podle návštěvní knihy ani nenavštěvovaná, každý dům měl svůj solární panel. Pár čechů před námi už v této vesnici bylo, ale Robo byl první slovák. Komentoval to pěknými slovy: „Malý krok pro mě, ale velký krok pro Slovensko“. Udělali jsme pár fotek, rozdali nějaké bonbony, ocenili motorovku místního dřevorubce a za sakra horkého počasí se vrátili k autu. Cestou do druhé destinace jsme zastavili u klučíka vypadajícího na 11 let, který v žabkách na motorce vezl asi tak půl metráku dříví. Nedaleko od něj jsme zastavili na zahrádce místního chlapíka. Utrhl nám pár kešu oříšků, nikdo jsme nepoznali ani co to je, nevypadá to totiž úplně jak se může na první pohled zdát. Je červeno-oranžový velikosti asi tak malého jablka a chutná výborně. Druhá z plánovaných zastávek je místní palírna Araku. Kdo si představuje nějakou firmu tak, je na omylu. Přístřešek s jednou místností, 3 pece pod kterými je oheň od nich vedoucí potrubí v podobě bambusových kmenů v nichž stéká tekutina do sudů. Jelikož mají takto sofistikovaný, hygienicky nezávadný systém rozhodně jsme neodolali ochutnávce v podobě 56 stupňové kořalky. To, že nám chutnala nasvědčovalo to, že jsme jim vypili skoro celou lahev. Nechali jsme po dně aby se neřeklo. Na oplátku jsme nabídli ochutnávku naší jablkovice. Koupili jsme další 1,5l Araku na horší časy a silně omámeni pokračovali k dalšímu bodu dnešního dne. Cestou nám vyhrávali hity 80let tudíž nám cesta utekla mávnutím proutku. Jsme na místě a tím jsou Hot springs Mengeruda s’oa. To bylo něco neskutečného jeden pramen studené vody a jeden pramen vařící vody vyvěrající z vulkánu slévající se do několika kaskádovitých jezírek pod sebou. Ihned jsme si místo zamilovali a strávili tam několik hodin. Jakmile jsme byli už úplně rozmočený rozhodli jsme se přesunout do Bajavy. Zašli si na tak škaredou večeři, že nám z toho bylo všem špatně. Nevylepšila to ani prosba o sehnaní guida na zítřejší výstup na sopku Inerii, jelikož domluva v angličtině nebyla možná. Ještě že mají chlazené Bintangy, pár jich dáváme a nakonec se nám guida na zítra sehnat podaří i když za rozhodně vyšší finanční obnos než jsme čekali. No nic, jde se spát zítra na nás čeká brzké vstávání.

 

                          

  1. února vstáváme ve 3:40, protože jak je známo výstup na sopku není ve výhni slunce žádná pohoda. Průvodce tvoří 2 kluci cca 20 let, vypadající na 15. Vyrážíme s prognózou na cestu trvající max 2 hodiny. Po hodině cesty ve tmě s čelovkami se nezdá, že bysme nikterak stoupali, pak se však terén změní a zbytek sopky zdoláváme na kluzké suti, která klouže jako blázen. Nejčastější vyřčená hláška byla: „ Když po čtyřech, tak po čtyřech!!“ Po hodině a půl je Robo psychicky na prášky. Jakmile se zeptá průvodce na jak dlouho to ještě vidí, odpovědí ho nepotěší konstatuje, že ještě hodinu. To Robo nezvládá a chce ho shodit dolů, že takový přístup je demotivující. Cestou jsou k vidění ovšem neskutečné výhledy do okolí za stoupání slunka. Nakonec po 3 hodinách slušného tempa stojíme na vrcholu, kde pro změnu hlásí David: „To je na hovno, ani hospoda tu není!“ Děláme fotky, kocháme se okolím zatímco guid studuje písničky na youtube. Jeden z nich zůstal hned dole, asi se mu dnes nahoru lézt nechtělo. Všude je cítit intenzivní chuť síry a jakmile se počasí zatáhne je čas na sestup. Pak přišel ovšem teprve pochod smrti. Sejít normálním způsobem se nedalo a tak to spíš chvílemi vypadalo jako sjezdové lyžování. Jen místo lyží na nohou jsme měli tenisky (tedy né všichni, Rob měl sandále, protože svoje boty někde ztratil) a místo sněhu byl štěrk, který nám chvílemi sahal do půlky lýtek. V půli cesty,se zastavujeme a čekáme na náš dozor, který se loudá vzadu a prozpěvuje si ve stylu Hvězdné pěchoty ze Superstar. Ovšem náležitě svůj zpět prožívá a nebojí se i přitlačit na pilu. S dotazem zda nepůjde první odvětí: „Jen jděte, já si dám cígo a doběhnu vás.“ K autu dorážíme i po pár Johnyho pádech víceméně jen s pár šrámy.  Průvodcům děkujeme a pokračujeme na Stone beach, kde si dáváme dobrý obídek, vypálíme rány v moři a už míříme do Moni, kde dnes spíme. Honzík chytne lehké střevní potíže a tak se rozhodne, že oželí večeři avšak pivo,nanuky  a šňupák si neodpustí za zmínku ještě stojí, že se neustále dožaduje betelu. Večer trávíme ve společnosti kudlanky, které jsme se nějak zalíbili. Zahrajeme tradičně kostky a jde se do postelí.
  2. února ráno opět brzké vstávání. Už ve 4:20 totiž máme v plánu další sopku. Kelimutu leží asi půl hodiny autem a pak půl hodiny pohodovou chůzí na vrchol. Cesta je po chodníčcích, tudíž nás dnes žádný punk nečeká. Když tedy nepočítám to, že máme s Johnym lehce řídko v kalhotech, párkrát si po cestě tedy odběhneme. Na vrcholu už nás čeká ovšem fenomenální pohled na trojici jezer ukrytých v kráterech sopky. Ty mění své barvy podle období, či roku. Od rudě červené, přes modrou až po černou. Po východu slunce otáčíme paty a jdeme zpět na parkoviště. Odtud vyrážíme na Koka beach, jedna z nejkrásnějších pláží, které jsme v Indonésii viděli. Hned po příjezdu na nás padla skvělá, uvolněná atmosféra přátelských lidí. Loučíme se s našim kamarádem, průvodcem, taxikářem Augustinkem. Byl to skvělý člověk a všem bych ho při cestě po Floresu doporučil (kontakt samozřejmě mám). K obědu si dáváme neznámou rybu, ale stačí bohatě pro všechny 4. Je absolutně delikátní nejlepší jídlo co jsme za dobu naší dovolené jedli. David zkouší, zda je možné mít k večeři tuňáka a paní říká, že to není problém, za pár hodin nám ho ukazuje, jak ho právě nějaký borec přivezl z moře, zda může být takový. Odpoledne trávíme v moři, jsou parádní vlny a místní děti nás milují. Neustále se s námi fotí, chtějí si hrát a tak si užíváme jejich společnosti. Jakmile už toho máme dost, dáváme si dýchánek s betelem. Zkoušíme to a nikomu nám tato nejrozšířenější droga na světě nechutná, navíc na nás nemá žádný vliv. Zklamání. Po tuňákovi k večeři začíná opět hra, tentokrát čing-čang-čong. Robovi to moc nejde, samozřejmě hrajeme o panáky Araku a tak pro něj a Johnyho končí večer v křoví. Jakmile se chystáme ke spánku všimneme si překrásné oblohy s miliony hvězd a tak spíme na pláži. Všichni normální spí na bambusových lehátkách, jen já si vezmu dřevěnou „postel“.

 

  1. února Sotva vstávám z mé „pohodlné“ postele jsem strašně rozlámaný. Co se dá dělat, trochu se proběhneme, dáme plavání a rozhodneme se, že vylezeme na né příliš vysoký kopeček uprostřed. Což byla další osudová chyba. Extrémně rozpálený písek a vše na co jsme stoupli bosou nohou nás nutil jít dál a dál. Nakonec utíkáme, co nám nohy stačí. Rychle do vody, sbalit se, hodit sprchu a musíme vyrazit na cestu do Maumere. Jelikož nás dnes opouští Robo musíme trochu dodržet čas. Po sprše ujdeme v poledním slunci asi tak 200 metrů a zjišťujeme, že sprcha byla naprosto zbytečná. Po cestě k hlavní silnici potkáváme tamní legendu Rickyho Cowboye, který nám dále doporučuje zajet do Ankermi za krásným šnorchlováním. Stopujeme auta, což není v zapadákově úplně snadné 1 auto na půl hodiny. Třetí minivan nás ochotně nakládá a za menší peníz veze směr letiště a následně Ankermi. Nejvýchodnější bod naší cesty. Po čas našeho přiblížení k letišti si zpříjemňujeme defakto vším co teče, skvělá nálada z nás čiší a tím se baví i ostatní okupanti auta, kteří se střídají. Robo je smutný, že nás musí opustit, odlítá směr Singapur a Slovensko dom. Po příjezdu do Ankermi jsme opět jak na jiné planetě nikdo nám nerozumí, nakonec se najíme a po příchodu šéfa se ubytujeme a domluvíme výlet na zítřejší den v podobě lodi a šnorchlování. Personál je opravdu mimo, je těžké udržet se v poklidu. Na objednávku 2 coly a 1 sprite, se přijde 4x zeptat jak, že to bylo a když po půl hodině přijde nese to špatně. Naštěstí nejsme žádný snobi a tohle nám nevadí.

 

 

  1. února K snídani máme dobré omelety a tak posilněni odplouváme soukromou lodí na několik míst ke šnorchlování. První z nich je útes, který je krásný a je zde spousty velkých ryb. Silný proud nás táhne poměrně daleko od lodi, tam nás kapitán nabírá a jede se k druhé. Tou je mělký korálový útes, nádherný na pohled, jak zahrádka pod vodou. Kocháme se malými rybkami a vším co je vidět. Nespočet druhů ryb, chobotnice, rejnoka, hvězdice,….. No a poslední je spíš koupací spot v podobě krásné pláže a mušlí. Našel sem tam neuvěřitelně nádhernou schránku připomínající pěticípou růži. Opravdu skvost, samozřejmě to bylo tak křehké, že to přežilo sotva přejezd na apartmán. Ještě jsme si dali oběd, chvíli potápěli, dělali kraviny, opalovačky, zkrátka chill. Po návratu, zkoušíme druhou várku betelu, opět s negativním účinkem a tak zbytek vyhazujeme. U večeře panovala obdobná situace jako v minulosti a to, že místo objednávky 3 vajec navíc, donesli Johnymu 3 jídla navíc. Když jsme chtěli večeři zaplatit, sami jsme jim to spočítali. Siestu po večeři trávíme u Irishmana a plánováním zbytku dovolené. Zvolili jsme způsob dopravy z Bali na Lombok pomocí trajektu. Za velké bouřky s blesky usínáme.

 

  1. února opouštíme Ankermi a míříme na letiště. Let opět směřuje do Denpasaru, tentokrát šíleným letadlem, ale ještě šílenějším spolucestujícím. David s Johnym sedí spolu a já přes uličku přisedám k čínskému chlapíkovi, který v době coronaviru není rozhodně ok. Jeho zdravotní stav by mi však nevadil tolik jako flusání pod sebe. Poprvé sem se jen zhrozil podruhé už sem však vyrukoval s tím jestli se nezbláznil a ať okamžitě přestane. Číňan koukal jako, že nerozumí, ale zbytek letu byl klid. Poté co přistaneme na letišti bereme né příliš hovořící taxi, stále se jen směje a dělá „blablabla“. Když se náš zeptá co žvýkáme nabídneme mu pytlík trojkového tabáku. Taxikář neváhá a okamžitě pytlík rozžvýká jako žvýkačku. David mu vysvětluje, že to nesmí a tak po pár vteřinách naštěstí pytlík vyhazuje. Od té doby s ním ovšem už nebyla vůbec žádná řeč. Zamíříme do centra zjistíme si nějaké info co dál a minibusem se přibližujeme do přístavu. Cesta se po hodině cesty mění v boj o holý život jelikož sedíme 3 poměrně vysocí lidé v sedačce vedle sebe nachmoustaní jako sardinky. Zasekáváme se v zácpě a do přístavu přijíždíme úplně hotový. Střídáme se v stání, protože každého z nás po chvíli berou křeče zatímco asiati se na předních pozicích roztahují přitom měří o polovinu méně jak my. Je 17:40, trajekt má odjíždět v 18:00, krásný čas, koupíme si jízdenky a jdeme na molo když v tom začne trajekt odjíždět. Divíme se, ale pán nás ujistí, že nemusíme být ve stresu, že za hodinu odjíždí další. Jakmile tedy nasedneme čekáme a konečně se trajekt rozjíždí až v 19:30. Na Lombok dorazíme až tedy kolem 23:00. Po chvíli jsme našli našeho taxikáře, který nás má odvézt do Senaru ze které máme jít zítra na Rinjani. Po špatné komunikaci s řidičem se po chvíli musíme vracet, protože sem na místě nechal boty. Cestou šíleně prší, jsou obrovské kaluže a náš řidič si místní komunikace nejspíš spletl se závodním okruhem. Jede jako o závod, větší strach sem snad v životě neměl. Kontroluju kluky ve spánku zda jsou připoutaní v domnění, že tuhle cestu nemůžeme dokončit bez havárie. Sám sedím úplně v zadu a jelikož kufr netěsní úplně ideálně neustále na mne kape. Sláva jsou 3 hodiny ráno a my jsme na místě. Nemůžeme sehnat předem domluvené ubytování, ale v zápětí nacházíme jiné. Jdeme spát v 5 máme vstávat a odcházet na 2 denní track na sopku.
  2. února vstáváme tedy po 2 hodinách spánku, ale déšť neustál, tudíž je blbost někam vyrážet a tak spíme dál. Ve 12 jdeme na oběd, déšť zeslábl a tak se domlouváme na 13:00 jako čas k odchodu. Balíme si věci bereme poncho a za doprovodu guida a dvou šerp, kteří nám nesou věci na spaní a k jídlu vyrážíme na vrchol. Cestou nám 2/3 času prší, ale i tak je to nádherná cesta pralesem. Náš guide nepatří mezi nejrychlejší, nejspíš to bude tím, že se mu údajně rozbily boty a jelikož nemá na nové jde v půjčených, které jsou asi tak o 3 čísla větší než jeho noha. Máme s sebou jen 2 batohy, protože Johny si vylil celý šampon do své krosny, tak se nabídl a Anomovi nese jeho batoh. Po pár hodinách chůze se dostáváme do místa k přespání. Stany máme už rozložené, ihned po převlečení si zalezeme do stanu kam nám přinesou i večeři. S Davidem spíme v jednom stanu a Johny má stan pro sebe. V noci je opět šílená bouřka, kluci si vzali prášek na spaní, tak se jim daří i spát, já odpočítávám minuty našich životů kdy do nás uhodí blesk.

              

21.února David se probouzí a konstatuje, že spal dnes pod takovým trsem trávy jako by to byl samotný vrchol Rinjani pod ním. Opět prší, ale i tak se vydáváme k vrcholu. Jakmile dojdeme, není vidět ani na 5 metrů. Druhá nejvyšší hora Indonésie měřící něco přes 3750m.n.m. je tedy zakrýtá mlhou. Fouká silný vítr a je nám zima. Půl hodiny zkoušíme vytrvat zda se to neroztrhá, ale to se neděje. Když scházíme zpět do tábora dělá se i trochu hezky a tak jsou k vidění krásné výhledy do okolí. Kluci šerpů nám připravili k snídani banana pancakes, kávu a tak snídáme v poklidu do chvíle kdy k nám přilezou opice. Nejdřív se zdají roztomilé, ale pochvíli nám začnou krást jídlo a cenit zuby, tak se jich začínáme chvílemi i bát. Cesta dolů je v poklidu než nezačne opět pršet, tudíž se do vesnice dostáváme opět mokří jako blázen. Dáváme si sprchu a vyrážíme do přístavu u města Bangsal odkud nás čeká loď na jeden ze tří ostrovů Gili, konkrétně Gili T. Za odměnnu z předchozích dní si hledáme super ubytování se soukromím bazénem, teplou sprchou. V 8 vyrážíme do víru ostrova a sedneme do restaurace, kde právě platí happy hour. Dáváme si každý 3 drinky, tudíž 18, popíjíme pivka, kouříme vodní dýmku a po chvíli nášdčíšník Rio shání i magic mushrooms. Ovšem ani drinky, ani lehké drogy s námi nic nedělají. Po zavření restaurace obcházíme promenádu s kluby. V jednom hrají německé Ramsteiny, v druhém hraje živá hudba. Ve 12 všechny zavírají a zůstává jen jeden totálně nabitý. Na Gili T to totiž funguje tak, že jakmile padne dvanáctá hodina všechny kluby až na jeden zavřou a všichni se tak přemístí do jednoho, kde se paří do rána. Každý den je to pak jiný klub, aby to bylo vyvážené. Cestou domů pak potkáváme pár poblitých lidí a nějakou tu noční pracovnici/pracovníka.

   

  1. února se probouzíme opět do krásného dne avšak Davidovi je poměrně zle a Johny má opar přes celou pusu. Tak beru kolo a objíždím ostrov sám. Cesta zabere asi hodinku pohodové cesty. Odpoledne se střídá hezké počasí s deštěm a tak se víceméně povalujeme, koupeme. Na večer se klukům udělalo lépe, koupíme si láhev Ginu s tonicem a odpočíváme ve vile u hraní kostek.
  2. února dovolená se nám blíží ke konci a tak si poslední den užíváme ve stylu. Snídaně ve stylu Gin tonic. Přesouváme se na pláž a potápíme se s želvami. Nádherná podívaná když jsou na dosah ruky tyhle krásný zvířata. Nemůžeme se toho nabažit a tak s nimi trávíme několik hodin. Po obědě bereme kola a absolvujeme projížďku okolo ostrova společně. Když jsme skoro u konce koupíme si trávu od místního borce a na vile ji vykouříme. Opět bez žádného účinku. Zkrátka drogy na Gili jsou k ničemu. Ostatně jako všude. Po projížďce jdeme druhé kolo s želvami,ale je poměrně veliký odliv a tak už se nám je nedaří zastihnout. V průběhu celého dne si žuláme gin s tonicem, takže s tím na večer nepřestáváme. Spát jdeme poměrně brzy, protože ráno odjíždíme do Jakarty.
  3. února v hotelu jsme si sehnali transfer privat fast boatem z ostrova na Lombok, kde na nás čekal řidič s odvozem na letiště. Na letišti musíme separátně odbavit nůž na který následně po příletu do Jakarty zapomeneme. V Jakartě se pak dělíme. Kluci vyráží do centra okouknout jak vypadá město a já si beru moto taxi a jedu na schůzku s místní holčinou. S Dariou Aranchou se scházíme v kavárně jejího bratrance. Asi 3 hodiny kecáme, děláme si jídlo a popíjíme kávu. Parádní odpoledne s touhle lektorkou pilates. Má malého syna, který žije se svým otcem v Anglii. Večer si beru taxi a vracím se na letiště, kde si vzpomenu, že jsme zapomněli na nůž a tak se vydávám do kanceláře letecké Lion společnosti. Samozřejmě tolik potřebný nástroj který jsme ani jednou za dovolenou nepoužili jsem vyčíslil do vysokých hodnot. Cca po 2 hodinách obvolávání, hledání mi ho konečně vydávají. Kluci mezitím navštěvují centrum a jsou překvapení, že je čisté, což se ale o vůni říct nedá nevalně páchne. Lidé okolo jsou usměvaví a přátelští ostatně jako všude v Indonésii. Pár místních se s nimi i fotí. Poté se přesouvají do China townu a v hezkém podniku si dávají polévku shiva shiva. Před vámi je několik druhů ingrediencí, vy si tam dáte co chcete např. krevety, masové koule, zeleninu, mušle,…. a potom ji necháte vařit přímo na stole před vámi. Dále pokračují do Westingu což je největší budova v Indonésii s nejvýše položeným barem Henshin. Popíjí pivko a kochájí se fantastickým výhledem na noční Jakartu. Potom už se scházíme všichni na letišti, radujeme se s znovu objeveným nožem a po mírném zpoždění odlétáme 10 hodinovým letem do Jeddahu.

         

  1. února let proběhl v pořádku. Až na konec letu kdy někdo vydatně zvrací na záchodě. Máme nějaký čas na letišti, tak chceme zkouknout internet, což je s novinkami nebo sociálními sítěmi dost těžké. Vše je zakázané. Letadlo letí na čas tudíž jsou před námi poslední hodiny v letadle a jsme ve Vídni. Upřímně musím říct, že po letadle se mi nějaký čas rozhodně stýskat nebude. Po přistání zkoušíme kontaktovat pána co nám dluží láhev vína a s velikým údivem nám ji doopravdy jiný zaměstnanec přináší. Jakmile nás Pedro nabere do auta zastavujeme se pro piva a užíváme si poslední hodiny našeho dobrodružství. Po příjezdu do Ledenic nás čeká výborné jídlo u rodičů, kde se i loučíme a vyrážíme každý do svých domovů. Závěrem už jen můžu říct, že celá dovolená proběhla bez větších komplikací, bez žádné hádky, pouze pár nesrovnalostí s kterými se dalo počítat. Kluci byli po celou dobu perfektní společností a proto jen doufám, že to nebyl náš poslední takový výlet. Takže zazvonil zvonec a výletu je konec.
mates
Více na mém IG: matesvolf
Komentáře
Zajímají tě nějaké informace ohledně cesty? Zeptej se autora v komentáři.

Pro komentování se přihlašte.

Nejčtenější cestology
 
1
Prodloužený víkend Rakousko
 
2
JAK CESTOVAT SÓLO: Tipy od českých blogerek
 
3
CzechCemeteryExploring | Opuštěný židovský hřbitov
 
4
CzechCemeteryExploring | Hostouň
 
5
Norsko - Trollstigen, Trollveggen a pohoří Reinheimen
 
1
Prodloužený víkend Rakousko
 
2
laVendula | Thajsko '19
 
3
Indonésie
 
4
Jistá nejistota aneb odletíme?
 
5
Jak jsme málem nejeli do Gruzie
Poděl se se svými zážitky z cestování z ostatními
Chceš se s ostaními podělit o své zážit z cestování? Založ si cestolog a piš o svých zážitcích.
Vytvořit cestolog
Nejoblíbenější cestovatelé
Jindřich Brychta
17 cestologů 8 odběratelů
Mishka Travels
14 cestologů 28 odběratelů
pechackova-v
12 cestologů 14 odběratelů
veronikatraveldiary
14 cestologů 12 odběratelů
vzhurudonekonecna
13 cestologů 13 odběratelů
Mohlo by se ti také líbit
 
Život na Bali
Všechno je můj pohled tady na život. 
tele-na-bali
0 komentářů
 
První zkušensoti a průzkum okolí. 
Užitečné rady na začátek. 
tele-na-bali
2 komentářů
 
Cesta na Bali. 
Ahoj. Jsem tady nová tak Vám hezky od začátku povyprávím jak jsem se dostala na Bali a proč už jsem tady zůstala. Vezmu to od začátku. Tak snad se Vám vyprávění a moje zážitky budou líbit. 😉
tele-na-bali
1 komentářů
 
Amed Bali
Vítejte v Amedu!
tess-trisha
0 komentářů