Sdílej cestolog:
()

Přípravy

V pondělní den bylo vyhlášeno oficiálně zastavení výuky na ČVUT z důvodu koronavirové nákazy, která se dostala už i do Čech. Mě to bylo víceméně fuk, neboť to jen znamenalo že budu muset pracovat na dálku místo ze školy. A tudíž jsem se ihned jal hledat letenky, abych si našel ideální místo odkud budu "pracovat" na dálku. Původně jsem měl vyhlédnutou Gruzii, a to zvláště z toho důvodu,  že  jsem  milovníkem  čaje, a v Gruzii působí česká čajová sdílená zahrada, která shodou okolností měla nyní procházet tradiční jarní rekonstrukcí, a zároveň i sklizní zeleného mladého čaje.A to zvláště z toho důvodu, že jsem milovníkem čaje, a v Gruziipůsobí česká čajová sdílená zahrada, která shodou okolností měla nyní procházet tradiční jarní rekonstrukcí, a zároveň i sklizní zeleného mladého čaje. Chtěl jsem tedy připojit ruku k dílu a zapojit se do stavby, a hlavně do sklizně. Letenky vycházeli cenově více než ideálně, a země mě lákala svými horami, nyní plnými jarní svěří zeleně. Když jsem s nápadem konfrontoval mámu, tak se jí to vůbec nezdálo a vynesla pádný argument, že letadlo tam létá jednou za týden, a co když Česko zavře hranice po vzoru Itálie? Jak se pak vrátím zpět? Sice s nelibou, ale uznal jsem její argument. Začal jsem tedy hledat svoji následující lokaci nejen podle ceny letenek, ale i podle počtu nakažených a počtu letadel co létají zpět za dobrou cenu. Za chvíli mě svou cenou a dostupností zaujal Istanbul – to bylo město, které jsem chtěl navštívit odjakživa, zvláště pak po tom, co v něm byla moje sestra a přijela úplně nadšená a prohlašovala že se tam chce vrátit. Navíc v Turecku bylo oficiálně 0 nakažených, takže další + pro mě. Počkal jsem tedy až se Pavla vrátí domů, aby mi doporučila, kde se ubytovat, co vše vidět apod.Když se vrátila domů, byla zcela nadšena mojí akcí a hned mi líčila své zážitky které v tom městě měla. Následně si vzpomněla, že její spolužačka je nyní na Erasmu v Istanbulu a má tam pronajatý share, rázem jsem mávnutím kouzelného proutku měl zajištěné ubytování a to zadarmo. Sice jsem nakonec zaplatil něco málo, ale to čistě proto že jsem chtěl, umím si představit, jak je život erasmáka těžkej, a jak bych byl za takový příspěvek vděčný já. Následně jsem jen koupil jednosměrnou letenku do Istanbulu, a šel spát.

Den 0.

Doporučení aerolinky

Letadlo mi odlétalo ve 14 hodin a kvůli časovému posunu přilétalo až v 18:35 - takže mi nic nebránilo si užít dlouhého šlofíka. Až do desíti jsem neopustil hranici mé postele, z části proto, že jsem byl vzhůru celkem dlouho – řešil jsem letenky, hygienu a věci do školy, z části proto, že jsem lenošil. Jakmile jsem vstal, odvážil jsem se započnout proces balení – bylo to těžší, než jsem očekával, neboť jsem stále netušil na kolik dní do země pojedu. Při balení jsem komunikoval s Terkou – Erasmus holčinou u které jsem měl bydlet. Dozvěděl jsem se, že odjíždí zítra do Čech, a že tudíž budu moci mít celý její pokoj pro sebe. Problém byl, že jsem stále netušil nic – byly jsme domluveni, že se potkáme kdesi ve čtvrti Kadikoi – což podle mé mapy byla celkem velká oblast. Ještě, než jsem odešel z domu, přišla pošta – ve které naštěstí byla má mezinárodní simka, kterou jsem objednal již pěknou řádku dní zpět. Bez ní bych byl nahranej, neboť bych neměl internet, což, vzhledem k tomu že jsem ještě neměl domluvené místo srazu, mě trošku znervózňovalo. Nastoupil jsem, zcela zabalen, do vlaku odjíždějícího v 11:50 z našeho nádraží a vyrazil. Chvíli trvalo, než jsem se dostal na nádraží Veleslavín a do autobusu, který jel směr letiště. Lidí s rouškou v něm bylo jen pár a já si teprve uvědomoval, že to, o čem jsem včera přemýšlel, se už dneska děje.  V autobuse jsem se pod záminkou pomoci, neboť terminál 1 je v rekonstrukci, dal do řeči s mladým párem. Vyklubali se z nich milí lidé z Izraele, kteří letěli domů, neboť jim společnost zrušila let, a tak s aerolinkou vykomunikovali náhradní s přestupem v Istanbulu. Celkem jsme si popovídali o cestování, Praze, a vlastně jsme celý čas čekání na odlet strávili spolu. Z čekání na let stojí za zmínku tři věci. S Izraelci jsme chtěli jít na oběd do restaurace Praha, ta však byla zavřená, a tak místo našeho obědu vystřídala Billa. Koupil jsem si buchty, Míšu a hořické trubičky – o které jsem se s nimi rozdělil. Nevím, zda znáte terminál 1 - ale jako jeden z mála u kterých probíhá security kontrola až přímo před odletem, nemá po kontrole žádný záchod ani umyvadlo, a v chodbě před ní jsou spíše jen obchody a žádné místo k sezení – což znamená že neexistuje trik, jak si zařídit vodu v letadle, než že si ji po kontrole koupíte v automatu. Nic jiného než automat, židle a zásuvky totiž v místnosti není. S Izraelci jsme tedy stály u pítka a popíjeli asi 30 minut, pak jsme si už chtěli sednout, a tak jsme se odvážili přistoupit ke kontrole. Při security kontrole, než mě pustili k těm židlím za sklem, si všimli mých dětských nůžek z Ikei – ale uznali že se nejedná o vražednou zbraň, a že mi je stejně zabaví na cestě zpět, a tak mi je nechali. Mimo jiné jsem se dozvěděl, že pokud v detekčním rámu na chvíli zastavíme, tak vás musí prohmatat. Já se tam zastavoval vždy, neboť mám pocit, že ten proces detekce chvilku zabere, a vždy mě prohmatali. Cestou zpět jsem se tedy v rámu nezastavil, a skutečně mně nechali normálně projít. Mimo tyto věci se už nic před nástupem do letadla nestalo.Nastoupil jsem tedy do letadla, sedl si na místo v chodbičce určené systémem, a čekal. Letadlo se naplnilo sotva na třetinu své kapacity, a tak jsem si přesedl do jiné řady k okénku. Za chvíli už jsem letěl – kochal jsem se krásným výhledem, pozoroval krajinu pod námi, dokonce jsem byl v jednu chvíli přesvědčený, že vidím náš dům. Letadlo po pár hodinách přistálo na letišti pana Gockeho na asijské části Istanbulu. Před přistáním jsme museli vyplnit nějaký formulář pro místní ministerstvo zdraví, a ještě nás při výstupu sledovali infrakamerou. U celníka jsem jen na jeho otázky odpověděl no a byl jsem z procesu venku. Rovnou jsem zamířil k bankomatům a jal se vybírat peníze. Jak jsem byl překvapený, když se mě automat před výběrem zeptal, zda jsem Vítek. Vybral jsem nějaké peníze a začal jsem shánět Istanbulkart – místní karta na MHD bez které se nehnete. Abyste kartu získali, musíte získat 10 či 20 lyrovou bankovku. Tu já z prvního výběru neměl, a tak jsem se vrátil zpět k bankomatům. Obešel jsem je, a až poslední z nich umožnoval výběr 10 lir, ostatním došli, nebo to byla příliš malá částka. Automat mi vydal dvě pětilyrovky. Šel jsem zkusit k automatu, zda mi je přijme, což se nestalo. Divil jsem se proč, a jal jsem se ptát místních. Ty se postupně svolali, a nakonec s jejich pomocí a směněním bankovky mi automat vydal mojí Istanbulkart. Nabyl jsem do ní peníze a jal se zjišťovat, kterým dopravním prostředkem se odsud dostanu. Chodil jsem s mapou v telefonu mezi místními, ukazoval na Kadikoi či metro a oni si mě přehazovali mezi sebou. Nakonec mi ukázali na autobus co se zrovna chystal zavřít dveře a řekli this. Doběhl jsem ho, nastoupil, pípnul kartou a už jsme jeli. Cestou v autobusu jsem se pro jistotu zeptal místních kam ten autobus jede – už jsem alespoň věděl kam dojedu. S informací jsem se jal konfrontovat Terku, která mi napsala že je to super a dala mi dokonce i místo kde se setkáme. S touto informací jsem byl spokojen, neboť to bylo poblíž místa, kudy by měl autobus jet. Koukal jsem tedy na polohu GPS a jakmile jsme se začali vzdalovat, vystoupil jsem a došel jsem kus pěšky. Neumím si představit, jak bych takovouhle situaci zvládnul bez mobilu. Po chvíli jsem se s Terkou už střetnul naživo před obchodním centrem a směřovali jsme k studentskému sharu, ve kterém žila. Dostal jsem od ní misku těstovin s omáčkou, a musím říci, že to byla delikatesa. Pak už jsme si jen povídali o různých věcech, včetně rozhovoru nad mapou a doporučování míst, které musím určitě navštívit. Šel jsem spát kolem jedné místního času na gauč pod schody, kde trošku protékal strop, s dobrým pocitem z nadcházejících dnů.

Den 1.

Vstal jsem relativně brzy, opravil si referát na pružnost a pevnost, aby se neřeklo že nedělám nic do školy, a pak se vydal do ruchu velkoměsta. Moje první zastávka byla v supermarketu řetězce Caerfoure, uvnitř nedalekého OC, kde jsem včera potkal Terku. Při vstupu jsem musel projít detekčním rámem, zda nemám pistoli, tu jsem bohužel neměl, a tak mě pustili dále. Supermarket to byl věru obrovský, bloudil jsem po něm asi hodinu a kochal se těmi produkty, které jsem ráčil spatřit poprvé ve svém životě. Nejvíce mě asi zaujalo, že v supermarketu bylo asi 20 malých stánků s obsluhou, které prodávali věci na váhu – od mýdla přes oříšky, uzeniny až po mražené plněné těstoviny. Neodvážil jsem si však z těchto stánků nic koupit, neboť jsem nedisponoval tureckou slovní zásobou ani odvahou neznámou věc vyzkoušet. Potom, co jsem si koupil dva balíčky žvýkaček, ty jsou důležité, a dva kusy pečiva z regálu.

Výhled z nábřeží

Vyšel jsem z obchodu a vydal se na jih – směr čtvrť Moda. Nacházel jsem se ve čtvrti Kadykoi na asijské části Istanbuluv a bloudil jsem ulicemi, kochajíc se všudypřítomným životem, spoustou až zbytečných krámků a užíval si již poměrně silného sluníčka a vůně okolních kvetoucích stromů, nejspíše granátových jablek. Po chvíli jsem dobloudil na nábřeží, sedl si na břeh a kochal jsem se výhledem na Hagii Sofii přes kanál, přitom jsem pojídal simitu (místního křížence housky s preclíkem). Bloudil jsem pak ještě dlouho ulicemi čtvrti, dal si svůj první Kebap (což byl spíš roastbeef) s Ajranem.

Galata - slavná věž

Později odpoledne jsem dobil Istanbulkart a nastoupil na první loď jedoucí přes kanál do evropské části města. Tam jsem hned po výstupu navštívil trh sanitářských potřeb. Netušil jsem kolik variací kohoutků a sprchových hlav existuje, a to občas zajdu do hobbymarketu, silně jsem dokonce uvažoval o nákupu chromových hadicových spojek, nicméně jsem se s majitelem obchůdku nedokázal domluvit. Přes trh jsem vylezl ke slavné věži Galata a následně jsem pokračoval hlavní obchodní třídou. Celá ta ulice na mě působila jako pražská Pařížská, takže jsem se nikde moc nezdržoval. Jediné, co na ní bylo zajímavé, byla místní historická tramvaj. Ta neustále zvonila a snažila se prodrat skrz davy lidí na pěší zóně. Na blatníky tramvaje zvenku neustále nastupovali a vystupovali lidi (dveře měla zavřené) aby se svezli alespoň kousíček a ušetřili těch 10 korun, kolik stála jízdenka. Přemýšlel jsem, že bych taky takovou jízdu vyzkoušel, ale došel jsem k závěru, že je rychlejší jít pěšky, neboť tramvaj v davu jela krokem a občas musela i úplně zastavovat. Ulice mě dovedla až na místní Václavák – Taksim.

Schody plné koček

Potom už jsem jen sešel do přístavu přes shody přeplněné kočkami. Na nábřeží jsem si koupil si další preclíkohousku, nasedl na loď, zakoupil šálek čaje, a čekal až se loď rozjede zpátky. Musím uznat, že Istanbul mě z nějakého důvodu uchvátil. Na zítřek jsem naplánoval Sultan Ahmed a Grand bazar – prostě ta hlavní turistická část Istanbulu.

Den 2.

Houskopecl

Ráno jsem vstal později, nebyl jsem holt aklimatizován na místní časové pámo. Neměl jsem od večera nic k jídlu, a tak, hned co jsem vstal, vydal jsem se do města něco najít. Využil jsem až nějakého stánku v přístavu s jakýmsi teplým plněným pečivem, a ještě jsem si objednal dva houskoprecli. Všude přibilo o 100 % nosičů roušek, oproti včerejšku, důvodem je asi první oznámený případ onemocnění. Nastoupil jsem na loď mířící do staré části města a poprvé jsem zkusil trochu nakrmit racky za letu houskopreclem, divil jsem se, že dokázali letící kus pečiva zachytit za letu a kochal jsem se výhledem. Po tom, co jsem dorazil do staré části, s – jak ho sestra nazvala – rybářským mostem (a opravdu byl plný lidí co rybařili, prodávali živou návnadu či turistům půjčovali pruty) a vydal jsem se přes něj. Pokračoval jsem přes trh koření k palácovým zahradám, kde jsem strávil celkem pěknou chvíli na lavičce. Kochal jsem se jarem, škoda jen že nekvetli ty tulipány, co byly všude kolem vysazené.

Náměstí před Hagii Sofii

Pak jsem vylezl na kopec k paláci, kde jsem se pokusil dostat na dvůr muzea. Abyste znali souvislosti – Terka mi k vstupu do památek půjčila i svoji studentskou kartu. Já s tou kartou zkusil projít přes turniket do muzea. Prostě jako správný Čech, na tajňačku a zadarmo je nejlepší. Napoprvé jsem zkusil nějaký boční vchod. Prošel jsem kontrolním rámem, pohoda, pípnul jsem turniket, pohoda, chytal jsem se projít, ale paní, co asistovala turniketům, po mě kartu chtěla vidět. Tak jsem jí ukázal Terčinu kartu a ona protočila turniket a řekla buy ticket, this is girl. Tak jsem prošel rámem nazpět i s batohem na zádech a způsobil jsem tím hlasité pípání. Potom jsem došel k hlavnímu vchodu do paláce a zkusil jsem to pod maskou davu znovu, problém byl, že to selhalo již při pokusu projít turniket. Svítil na něm červený křížek, a tak jsem to otočil a opět za vypískání rámů jsem odcházel pryč. Pokračoval jsem tedy k chrámu Ayasofya, kde se mi podařilo proniknout zadarmo a bez použití karty do hrobek místních vrchnostářů. A nakonec jsem si i po dlouhém uvažování koupil lístek do samotného kostela, nechtěl jsem opakovat tu situaci kde způsobím velké množství pípání. Kostel je to pěkný, což o to, ale těch 100 lir za vstup? (400 kč). Kostel jsem si prošel, a vzhledem k tomu že byl v rekonstrukci, tak jsem z toho příliš neviděl. Po prohlídce i protější mešity jsem pokračoval do grand bazaru a k jiné mešitě, kterou mi opět sestra i Terka doporučily.  Ta opět byla v rekonstrukci a ani se do ní nesmělo. A tak jsem si prošel ještě jednou grand bazar, došel na loď, a jel do zpátky do Kadykoj. Tam jsem se rozhodl ještě přesednout na loď k princovým ostrovům. Netušil jsem, že loď svou trasu pojede 50 minut, a tak jsem se usadil venku. Za chvíli jsem už musel přejít na sluníčko, abych neumrzl, neboť vánek, který povíval měl pro mě neideální teplotu. Na ostrovu jsem si prošel velmi krátký okruh, abych stihl zpět loď, která pojede po moři přesně při západu slunce. Cestou jsem ukořistil podivnou mandarinku, kterou jsem ochutnal a byla hrozně kyselá. Její chuť jsem zajedl žvýkačkou, co jsem koupil den zpátky. Loď vyjela z přístavu a slunce pomalu zapadalo mezi ostrovy. Jakmile zapadlo slunce, schoval jsem se do kabiny, aby mi nebyla zima, a naopak mi pak bylo hrozné vedro. Navíc jsem se začal zadýchávat. Doufal jsem jen, že se nejedná o ten virus. Cestou z přístavu na byt jsem se ještě narychlo stavil v supermarketu pro jídlo, a pak ho skoro všechno snědl.

Den 3.

Všudypřítomné jednokolejné okruhy tramvají

Spal jsem ještě déle než včera, ráno jsem se nasnídal částí croissantů, co jsem včera večer koupil a začal jsem načítat články, co že se to děje v česku. Po snídani jsem si dal žvýkačku a opět jsem pociťoval dušnost. Trochu jsem znervózněl. Články mě trochu zděsili, ale i tak jsem se rozhodl že dneska nepoletím zpět. Došel jsem tedy na nejbližší zastávku vlaku a popojel jednu stanici, abych se dostal někam, kde to ještě nemám zmapováno. Tahle část se mi zatím z Istanbulu líbila nejvíce. Na pár hodin jsem se úplně ztratil v ruchu uliček, hovorů lidí sedících na maličkých židličkách v ulici a popíjejících čaj, a vůbec ruchu všedního dne. Jak jsem, tak bloudil, najednou jsem se ocitl v ulicích kde veškerý ruch zmizel, ale byl tam supermarket. A tak jsem nakoupil nějaké zásoby na doma. Tušil jsem podle zpráv, že se už brzy budu muset vrátit. Půlku nákupu jsem stejně snědl, protože jsem měl trošku hlad. Pak jsem se zase nechal unášet náhodně se objevujícími hezkými stavbami v prázdné čtvrti. Občas se vynořila mešita, občas pěkný dřevěný domek. Opět po neznámé době bloudění jsem se vynořil u školy, ze které právě odcházeli děti. To nic neměnilo však na tom, že naproti byla lékárna, kde jsem se zastavil – a musím říci, že to byla lékárna vybavená – měli roušky, dezinfekci ale i „paralen“ pro který jsem se tam zastavil, celý den jsem totiž pojídal žvýkačky a stále jsem pociťoval dušnost. V tu dobu jsem si to však ještě nedokázal spojit. Paralen neměli, a tak jsem koupil Parol, ale měl stejnou účinnou látku jak Paralen a stál 25 korun. Po nákupu jsem zase pokračoval dále, tentokrát už k zálivu a výhledu na Ayasofya. Tam jsem vytáhl telefon a koukal co zase vymysleli v Čechách. V reakci na nové informace jsem už věděl, že budu muset odletět co nejdříve. Došel jsem tedy na stanici vlaku, kde jsem si koupil Kebap a Ayran, a začal jsem hodovat. Bylo zajímavé, že díky tomu, že jsem měl s sebou igelitku z obchodu, tak jsem asi působil místně, a během jídla mě vyrušilo několik místňáků, co si chtěli povídat. Problém byl v tom, že jsem neuměl Turecky nic jiného než napočítat do dvou a poděkovat, a oni pro změnu uměli v angličtině to stejné. Vzniklé konverzace byli vskutku komické. Po dojedení jsem nastoupil na vlak a dojel na byt koupit letenku. Pak jsem už jen šel bloumat po okolí mého bydliště. Večer, když už jsem byl vyčerpán, jsem se zastavil v cukrárně a dal si pár místních dezertů. Jsou sice malé, a tak jsem si jich dal asi 5 a k nim čaj, ale taky jsou hrozně sladké. V televizi právě běželi zprávy a jejich Erdogan dával první embarga na země, kam už nic nepoletí. Při placení mi pán za pokladnou nalil dezinfekci na ruce, byla to taková krásná důvěrná chvilka. Při odchodu jsem měl pocit cukrovky a pálení žáhy. Ponauční z toho plyne, neberte si víc než dva kousky baklavy, neboť je napuštěná cukrem. Cestou zpět jsem utratil poslední peníze v supermarketu na chalvě a klusal jsem zpět na ubytování. Udělal jsem check-in, a přidal jsem se k decentní grilovačce na střeše tohoto studentského sharu. Půlka lidí se divila, že mě tu vidí poprvé, a to jsem s nimi bydlel 4 dny. Trochu mě mrzí že jsem tu kvůli situaci nemohl být déle, navštívit třeba i jiné části Turecka. Zbohem Istanbule, ahoj Praho, Protektoráte, Babiši. Už se budu vracet. Né že mě tam budete držet až moc dlouho.

Poslední den

Ráno jsem vstal, osprchoval se, a vydal se na autobus směr letiště. Netušil jsem, že cestou staví kousíček od domu, a tak jsem šel delší cestou až na autobusové nádraží do přístavu. Když jsem tam došel, ukázal se jeden problém. Nechápal jsem místní systém. Rukama nohama jsem se snažil místních zeptat, kde že autobus staví. Dopadlo to tak, že mě napotřetí nějaký hodný místní pán vzal k parkujícím autobusům, zeptal se nejspíše který jede první a nechal mě řidiči napospas. Ten mi naznačil ať čekám se slovy coronavirus. Čekal jsem, zda mi přinese roušku, dezinfekci, nebo mě odveze sanitka na testování. Místo toho za chvíli z toho autobusu vyšel člověk v protiradiačním obleku snad z 2. sv. války s postřikovou nádobou který nejspíše dezinfikoval autobus. Pak mi řidič naznačil ať nastoupím a jeli jsme. Na letišti byli důkladní – nejen že mi sebrali moje dětské nůžky z Ikei ale i mou kartu, která v sobě měla klíče (na utahování) a další všemožné "funkce". Na letišti bylo narváno. Erdogan totiž den předtím zavřel lety do půlky Evropy, a tak se spousta lidí snažila nějak dostat domů. Letem jsem se od hranice Maďarska už jen kochal. Byl krásný výhled, viděl jsem zasněžené Tatry i Krkonoše. V Praze letiště spíš představovalo město duchů – většina obchodů byla zavřená, všichni na sebe podezíravě koukali... trošku mi to připomínalo moje dětské představy o divokém západě, až na to že tu zbraň nikdo netasil.

Rozpočet:

1 735 kč zpáteční letenky (normálně dvojnásobek)

400 kč ubytování (cca cena nejlevnějších hostelů na 4 noci)

105 kč cestovní pojištění

766 kč jídlo, pití, doprava po městě apod.

372 kč vstup do Ayasofya

Celkem za 5 dní 3 380 kč

Líbí se ti příspěvek? Ohodnoť ho!

Jak moc se vám líbil tento cestolog?

Průměr hodnocení / 5. Hodnotilo lidí:

Cestolog ještě nikdo nehodnotil.

Sdílej cestolog:
Příspěvek od 

zdar - jsem Vítek, víc vědět nemusíš. Jsem cestovatel, který cestuje přesně tam, kde to není zrovna in a trendy v globálích poměrech. A když už jedu někam kde to hold trendy je, protože mě někdo přesvědčí, snažím se nevybydlet svoji aktivitou celé centrum, ale seznámit se s místní kulturou, pokecat s místňáky a užít si, pokud možno, dané místo všemy smysli. občas z toho vzejdou vskutku zajímavé situace, kterých si vážím a které si užívám - a proto vznikl tenhle blog - abych tyto vzácné chvíle mohl sdílet s vámi.

více o autorovi

Také máš kapsy plné zážitků?

Vytvoř svůj cestolog a poděl se o zážitky s dalšími cestolidmi.
Napsat cestolog

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

NEJNOVĚJŠÍ DOBRODRUŽSTVÍ  NA VÁŠ EMAIL
Přihlášením souhlasíte se 
zpracováním osobních údajů.

Připraven na blogování?

Podělit se s lidmi o svá dobrodružství už nemůže být jednodušší! Stačí se zaregistrovat a můžeš začít ihned psát o své cestě.
Začít blogovat
cestolidi.cz
© 2017-  
2021
 cestolidi s. r. o.  
Vytvořeno s  
  k cestování.
envelopeusermagnifiercrossmenu linkedin facebook pinterest youtube rss twitter instagram facebook-blank rss-blank linkedin-blank pinterest youtube twitter instagram