Arménie  Gruzie  Maďarsko

Jak jsme málem nejeli do Gruzie

pierre
27. 7. 2021
43 min. čtení
200x
0 komentářů

14 .- 25. 10. 2016

Účastníci zájezdu: Primus, Dušan, Myšák, Aleš, Ondra, Honzík, Vráťa

Během našeho červnového dobrodružství na Ukrajině se zrodil nápad uskutečnit na podzim další podobnou akci. Dušan zapátral a zjistil, že v říjnu se dá pořídit zpáteční letenka na trase Budapešť – Kutaisi okolo 1000 Kč. Rozhodnutí bylo jasné. Dušan se stal organizátorem akce, ke které se rozhodli připojit Aleš, Ondra, Myšák, Honzík, Vráťa a nakonec i já. Kdo neznáte Vráťu, tak vězte, že my ho taky moc neznáme. Poprvé jsme se viděli v červnu, když jsme v Praze nastupovali do vlaku na Ukrajinu. Toto bylo naše druhé setkání s ním a pro některé dokonce úplně první. Po týdnech příprav konečně přišel poslední den před odjezdem, čtvrtek 13. října. Toho dne večer nám Aleš oznámí, že s námi nepojede a dá před horami v Gruzii přednost poli v Úžicích. No, alespoň že nám to řekl včas. Počet účastníků tedy klesá na šest. Výhodou je, že jsme sudí, a můžeme místo jednoho velkého stanu vzít malý.

 

  • 1. den Praha-Budapešť
  •  

V pátek vyrážíme do Prahy. Každý se dopravujeme po svém a sejdeme se na autobusovém nádraží na Florenci. Vráťa volá, že to možná nestihne, ale nakonec přichází včas. Autobus ještě stojí ve stanici. Proběhne rychlé seznámení s těmi, kdo ho ještě neviděli, a vyrážíme směrem Budapešť.

Cesta novým autobusem Student Agency probíhá zpočátku klidně. Koukáme na filmy, popíjíme kávu, čaj a pivo a po zastávkách v Brně a Bratislavě překračujeme hranice Maďarska. Náhle autobus zastaví na dálnici u krajnice. Řidič si obléká reflexní vestu a pobíhá okolo autobusu. Pak se zase vrací za volant a dojede na odpočívadlo, kde opět zastaví. Dozvíme se, že autobus nemá vodu v chladiči. Na odpočívadle je naštěstí záchod, takže řidiči doplní vodu a jede se dál. Pokračujeme asi deset minut a pak zastavujeme na dalším odpočívadle. Voda je zase pryč. Řidič nám oznámí, že naše cesta je u konce, protože nám praskla hadička u chladiče. Tím se trochu zkomplikují naše plány. Je asi 19 hodin, do Budapešti zbývá 150 kilometrů a letadlo odlétá o půlnoci. Začínáme být neklidní, ale trpělivě čekáme na náhradní autobus, který nás má nabrat. Dočkáme se ho krátce před desátou hodinou. To už je jasné, že Budapešť bude naše konečná, dál už se dnes nepoletí. Do Budapešti přijíždíme těsně před půlnocí. Útěchou nám je alespoň příslib stevarda, že na dnešní noc můžeme jít do hotelu, který zaplatí Student Agency. To bychom ovšem museli nějaký sehnat. Obvoláme asi pět hotelů v okolí a všechny mají plno. Nakonec se nám přeci jen povede jeden sehnat. Je to byt se čtyřmi lůžky, nás je šest, ale už jsme celkem zoufalí, tak bereme cokoliv.

Kolem půl druhé přijíždíme taxíkem, který si samozřejmě také necháme zaplatit, k činžovnímu domu, ve kterém se nachází náš byt. Byt je to celkem útulný, dvě ložnice, obývák s krbem, X-box, 2 koupelny, sauna, 2 balkóny s výhledem na Dunaj. Sice jsou tu jen 2 manželské postele, ale další 3 pohovky. Půl hodiny si celý byt prohlížíme a přemýšlíme, jestli někdo z nás v něčem podobném někdy bydlel. Pak si zahrajeme Fifu 2017, vypijeme víno a vodku, které jsou tu k dispozici, dáme saunu a jdeme spát.

 

2. den Budapešť

Ráno se nám moc nechce vstávat, a tak spíme až do desíti. Pak si uvaříme anglickou snídani – vajíčka se slaninou a vínem a s naším bytem se musíme rozloučit. Druhou noc už nám nikdo nezaplatí a za ty peníze bychom mohli v Gruzii bydlet celý týden. Naše plány na čundr v horách se rozplynuly a my jsme zůstali v metropoli na Dunaji. Vyrážíme na prohlídku Budapešti, což taky není špatné, je to hezké město se spoustou krásných památek. Ráno je navíc nádherné slunečné počasí, které ale z větší části prospíme a projíme. Pak sháníme ubytování na další noc a vymýšlíme program na zbytek dovolené. Maďarsko je sice krásná země, ale neumíme si moc představit, že bychom tu museli strávit 10 dnů, navíc v říjnu. Další letadlo do Gruzie odlétá v pondělí, a tak kupujeme nové letenky.

Když se konečně dostaneme do města, začne pršet a prší už po zbytek dne. Ale i v dešti je tu hezky. Po prohlídce města se vracíme do bytu, který už není tak hezký, jako ten předchozí – jedna komůrka se třemi palandami – ale zase tu vyjde noc pro všechny jako předtím pro jednoho.

 

3. den Budapešť-Pilisvörösvár

Z Budapešti už jsme viděli všechno zajímavé a zbývají nám ještě dva dny do odletu, a tak jsme se rozhodli, že v neděli vyrazíme do hor. Pojem hory je možná trochu přehnaný, ale na maďarské poměry kopce kolem 400 m n. m. už hory jsou.

Do přírody se vydáváme vlakem. Jako výchozí bod jsme zvolili Pilisvörösvár, čímž jsme si dost zavařili, protože vyslovit tento název tak, aby paní v pokladně pochopila, kam vlastně chceme, je nemožné. Musíme jí to ukázat na mapě. Nakonec se zadaří a do této vesnice se dostaneme. Další dvě hodiny strávíme ve zdejším hostinci, kde vaří porce jak pro medvědy. Po vydatném obědě a kávě konečně vyrážíme vstříc zdejší divočině.

Drsnost zdejší přírody pocítí asi po 5 kilometrech pochodu Vráťa, který si během jednoho z klesání vyvrkne kotník. Další nepříjemnost je na světě. Ujdeme ještě asi kilometr, než narazíme na jeskyni. Vráťa kulhá o holích a batoh mu musíme nést. Dál už to nepůjde, ale stejně se už začíná stmívat. Jeskyně nás překvapí svojí velikostí, je dlouhá asi 20 metrů a to ještě nejsme na konci. Ke spaní se bohužel využít nedá, protože má kamenité dno a je příliš příkrá. Rozděláme si oheň a spíme venku. Stany nestavíme, protože podle Dušanovy předpovědi v noci pršet nebude. Krátce po ulehnutí nás vyruší chrochtání divokých prasat, která se promenádují kousek od nás.

4. den Csobánka-Budapešť-Kutaisi

Po pár hodinách spánku nás probudí kapky vody dopadající na naše spacáky. Dušan nás uklidňuje, že neprší a pršet nebude, ale my si stejně nedáme říct a stavíme stany. Dušan zůstává venku. Prší celou noc. Ráno stále prší. Dušan vylije vodu z plachty, na které ležel, zabalí mokrý spacák a musí na nás čekat, než sbalíme mokré stany, které jsme prý stejně stavěli zbytečně, protože nepršelo.

Vráťovi už se jde o něco lépe, ale žádná sláva to ještě není. Sestupujeme k vesnici Csobánka, lépe řečeno spíše sjíždíme po bahně. Studnu s pumpou na okraji vsi všichni využijeme, protože jinak bychom snad ani nemohli do civilizace vstoupit. Trek Maďarskou divočinou zakončujeme po osmi kilometrech s jedním zvrtnutým kotníkem, mokrými stany a totálně zabahnění v malé venkovské hospůdce, kde jsme jedinými hosty. Osvěžíme se čajem, kávou a pivem. Paní hostinská nám poradí, že za pět minut nám jede autobus, který nás odveze k vlaku do Budapešti. Po čtyřiceti minutách opravdu přijíždí autobus, kterým se dostaneme k vlaku a vracíme se do Budapešti. Dušan se chce ještě projít, a tak vyráží na výlet. V Budapešti se sejdeme.

Před odletem se zastavíme v termálních lázních, spláchneme ze sebe bahno a naposledy se ohřejeme. Pak nás čeká ještě návštěva internetové kavárny, kde vytiskneme letenky. Protože nic se neděje jen tak a všechno zlé je k něčemu dobré, náš neplánovaný pobyt v Budapešti umožní Alešovi dokončit polní práce a v pondělí vyráží za námi. Sejdeme se v hospodě na autobusovém nádraží a všichni, nyní už v sedmi, odjíždíme na letiště. Budapešťské metro vypadá stejně jako pražské asi tak před dvaceti lety, stejné sovětské vagóny, časem už značně zkorodované. Vestibul metra připomíná noclehárnu, pospávají tu různé osoby podivného vzezření a zápachu, obložené igelitkami.

Metrem a autobusem se dostáváme na letiště. Během čekání na letadlo padne lahev vína a několik piv. Pak zabalíme zavazadla tak, aby splňovala váhový limit. Abychom ušetřili, máme pro sedm lidí koupená jen tři zavazadla, do kterých se musíme vejít. Obsluha chvíli remcá, ale nakonec naše zavazadla poněkud netradičního vzhledu odbavuje. Procházíme bezpečnostní kontrolou a nastupujeme do letadla. Během letu se nic zvláštního nestane, takže po třech hodinách v poklidu přistáváme na letišti v Kutaisi.

 

5. den Kutaisi-Charagauli-Národní park Borjomi

Po přistání v Kutaisi se o nás začnou přetahovat taxikáři. Hned první nás potěší, protože umí česky. Bohužel nás nepotěší svou cenou. Snažíme se najít někoho levnějšího. Nakonec se nám to povede, ale i tak cena není ideální. Taxíkem dojíždíme do Kutaisi, kde přesedáme na maršrutku. Pro ty, kdo ještě nebyli v některé z bývalých sovětských republik, představím systém zdejší veřejné dopravy. Ta je zajišťována téměř výhradně maršrutkami, což jsou větší, či menší dodávky. Autobusy prakticky neexistují, vlaky jezdí jen výjimečně. Některé maršrutky mají jízdní řád, ale většina jich jezdí spíše nahodile. Zastavit si je můžete kdekoliv po cestě. Naší první maršrutkou jedeme z Kutaisi do Charagauli, což je městečko na Malém Kavkaze, odkud plánujeme vyrazit na první horskou túru. Během cesty trochu pospáváme a raději se nedíváme na cestu, abychom neviděli způsob řízení zdejších řidičů. Dodávka se žene extrémní rychlostí po klikaté silnici a předjíždí jedno auto za druhým. Dopomáhá si troubením a problikáváním. Všichni jsme rádi, když nám konečně řidič zastaví a oznámí, že jsme v Charagauli.

Když vystoupíme, podíváme se do mapy a zjistíme, že nemluvil tak docela pravdu. Do Charagauli je to ještě 12 kilometrů. Jdeme chvíli pěšky a pak stopujeme další maršrutku, která nás tam konečně doveze. Ačkoliv je Charagauli město, byť malé, nevede sem asfaltová silnice, ale jen rozblácená cesta. Dohoupeme se až do centra, kde vystupujeme a snažíme se najít hospodu. Bohužel bez úspěchu. Místní nám sice velmi ochotně radí, kudy se k hospodě dostaneme, ale nakonec zjistíme, že je to jen, protože se stydí přiznat, že v jejich městě žádná hospoda není. Vezmeme zavděk alespoň malým krámkem a najíme se venku na lavičce. Přichází k nám pár místních toulavých pejsků, kteří dotvářejí zdejší kolorit. Kolem jsou oprýskané domy se zrezlými střechami, po rozpadlé bahnité silnici se prohánějí žigulíky v různých stádiích koroze. Ty zachovalejší mají ještě alespoň světla.

Chystáme se na túru ve zdejším národním parku, před kterou je ale nutné se zaregistrovat v návštěvnickém centru a zaplatit poplatek. Místní strážce parku nám poskytne veškeré potřebné informace, včetně toho, že nahoře v horách je sníh, většinu mostů strhla povodeň a že jestli se nám tam něco stane, nikdo nás nepůjde zachraňovat. To musíme všichni podepsat. Také nás informuje, že do výchozího bodu do parku se dostaneme vlakem, který jede ve 12 hodin. Přesouváme se na nádraží. Paní v pokladně vedle gruzínštiny hovoří už jenom rusky, jako ostatně valná většina místních obyvatel. Znalost angličtiny je tady téměř bezcenná, a tak se nejsnáze z nás dorozumívá Ondra, který má pokročilé základy ukrajinštiny. My ostatní mluvíme česky, a když nám nerozumí, přejdeme do slovenštiny nebo využijeme pár polských slovíček. Docela to funguje, prakticky vždycky se domluvíme. Na nádraží za nás mluví Ondra. Paní mu sdělí, že vlak ve 12 hodin nejede. Řekneme mu, ať se zeptá znova, ale odpověď je stejná. Když se zeptá potřetí, paní už je trochu rozmrzelá, ale trpělivě mu opět zopakuje, že vlak ve 12 hodin nejede. Nezbývá než jít pěšky, naštěstí jen kousek, protože za chvíli si stopneme dodávku s korbou, na kterou si naskáčeme a odjíždíme do Marelisi, odkud vychází horská stezka do parku.

Na začátku cesty je malý krámek, kde nakupujeme místní domácí pálenku z hroznů - čaču. Za 60 korun kupujeme dvě půllitrové lahve od fanty plné tohoto nápoje a konečně vyrážíme do hor. Vráťa si ještě není jistý svým kotníkem, a tak se rozhodne, že první trek vynechá, zůstane v údolí a pak za námi dorazí vlakem a maršrutkou na druhou stranu hor do Borjomi, kde se znovu sejdeme.

První den nás čeká 10 kilometrů do kopce, s převýšením asi 400 metrů. Cestou musíme jedenáctkrát překonat potok. Na některých přechodových místech je lávka, na některých alespoň padlá kláda a na některých vůbec nic. Tam nezbývá než přeskákat po kamenech nebo přebrodit. Jeden ze skoků se stane osudným Myšákovi, který se nedobrovolně vykoupe.

Pozdě odpoledne přicházíme do srubu, kde přespíme. Srub nás příjemně překvapí. Čekali jsme nějaký shnilý altánek, ale místo toho nás přivítá útulná dřevěná chaloupka pro 12 lidí s postelemi, se stolem a židlemi. Jsme tu samozřejmě sami, kdo by sem taky v tuhle dobu chodil. Jdeme se vykoupat do potoka, protože jsme po stoupání zpocení. Myšák koupel vynechá, už jí vlastně absolvoval dříve, takže další nepotřebuje. Večer se teplota začne nebezpečně blížit nule, během noci se pak ještě nebezpečněji od nuly vzdaluje směrem dolů. Protože v chaloupce nejsou kamna, musíme se zahřívat čačou. Část jí vypijeme a zbytek zapálíme a ugrilujeme si na ní klobásy. V noci je absolutní ticho, absolutní tma a absolutní zima.

 

6. den Národní park Borjomi

Ráno vstáváme za svítání, protože nás čeká náročný den. Před námi je 16 kilometrů, kdy vystoupáme z 1000 do 2100 metrů. Navíc podle informací od strážce parku má nahoře být sníh. Opláchneme se ve studánce, uvaříme si čaj a vydáváme se na cestu. Stoupáme. Stoupáme pořád. Cesta je rozbahněná. Boříme se a kloužeme. Počasí je ale skvělé. Svítí slunce, vítr nefouká a ani není zima. Postupujeme celkem rychle a skutečně se dočkáme sněhu. Terén ale není zdaleka tak drsný, jak nám strážce popisoval, sněhu je málo a taje.

Nahoře nás čekají úžasné výhledy na okolní zasněžené vrcholy. Námaha za to stála. Za celou cestu nepotkáme ani jednoho člověka a ať se podíváme kterýmkoliv směrem, nevidíme žádnou civilizaci, jenom hory. Na vrcholu pořídíme společnou fotografii a sestupujeme. Sestup už je celkem krátký a nenáročný. Nocujeme v dalším srubu, který je ještě hezčí než ten první. Leží ve výšce 1800 metrů a je odsud krásný výhled. Jsou tu i kamna a k dispozici dřevo, takže se zahřejeme. Zhruba za hodinu přichází ke srubu z opačné strany další dva turisté, takže nebudeme sami. Pozdravíme se v angličtině, pak ale slyšíme, jak se turisti, mladý pár, baví česky. Takže angličtina opět nebude potřeba. Ona je Češka, on Slovák. Za krátko přichází ještě dva Izraelci. Český pár nejde bydlet do chaty, postaví si vedle stan. Izraelci jdou k nám dovnitř, ale prakticky hned usnou. Poměrně brzy jdeme spát všichni, protože v chalupě není světlo a za krátko ani není co pít.

V noci jde Ondra na záchod. Ne do kadibudky s tureckým záchodem, ale jen tak ven čůrat. Za chvíli vletí zpátky do chalupy jako blesk a vypráví, že slyšel řvát medvěda. Pár metrů odtud. Vzhledem k množství medvědích stop všude kolem, se není čemu divit. Za chvíli máme v chalupě i mladý český pár ze stanu.

 

7. den Národní park Borjomi-Borjomi

Další mrazivé ráno. Venku je úžasně. Všude jinovatka, jehličí na stromech je obalené ledem, dole pod horami se válí hustá mlha, nad horami vychází slunce.  Stan Čechů zůstal nedotčený. Rozloučíme se a jdeme dál. Čeká nás dlouhý sestup. Slunce svítí a je stále tepleji. Dole se umyjeme v potoce a vcházíme do lázeňského městečka Borjomi. Z okraje do centra jedeme autobusem. To je na zdejší poměry velmi neobvyklé. Centrum je také velmi neobvyklé, protože vypadá hezky, skoro jako v Evropě. Jdeme do restaurace, kde se setkáváme s Vráťou. Ten nám vypráví zážitky z předchozích dvou dnů, kdy jsme se neviděli. Setkal se s místními dělníky, kteří mu nabídli nocleh u sebe na ubytovně, a opili ho tak, že se báli o jeho život a chtěli mu zavolat záchranku. Naštěstí to Vráťa přežil i bez pomoci lékařů, i když celý druhý den prozvracel.

Po návštěvě restaurace jdeme nejdříve na trh a pak se vydáváme na lázeňskou promenádu, která nás dovede až k termálnímu koupališti asi tři kilometry za městem. Zde se nachází tři bazénky s horkou vodou. Celý areál je velmi pěkný a večer už tu nejdou žádní lidé. Vstupné je zdarma. Noříme se do teplé vody. Venkovní teplota znovu klesá, a tak i když voda v bazéncích není až tak horká, jak by mohla být, představa, že bychom vylezli ven, je děsivá. Nakonec nám ale nic jiného nezbyde, protože v osm hodin se vypouští voda. Správce nemilosrdně uzavře přívod vody a hladina v bazénku začne klesat. Jeden po druhém postupně teplou vodu opouštíme a jdeme trpět do zimy. Myšák, Dušan a Aleš ale nenajdou odvahu a v bazénku zůstávají. Odchází, až když v něm není žádná voda a plácají se na suchu.

Po koupeli odcházíme kousek odtud, kde zakládáme tábor, rozděláme oheň, večeříme a pak jdeme spát. Noc s námi stráví i jeden z místních psů, který od nás dostal jméno Roxana a který nás celý den doprovází. Vzhledem k tomu, že jsme nepočítali s tím, že s námi pojede Aleš, máme jen tři stany pro dva. Na Aleše tedy stan nezbyde a musí si vybudovat přístřešek z pláštěnky.

 

8. den Borjomi-Vardzia-Jerevan

V pátek máme v plánu přesunout se do Arménie. Vstáváme brzy, ještě za tmy, abychom chytili maršrutku do Achalciche, které leží na hlavní trase. Na autobusovém nádraží v Achalciche není žádný autobus, ale přesto je tu velmi živo. Pouliční prodejci tu prodávají všechno možné, od autodílů po pečivo. Čerstvé pečivo si po ránu nenecháme ujít. Své služby zde nabízejí také taxikáři, kteří se na nás sesypou ihned po našem příjezdu. Nabízejí nám odvoz do míst, kam nechceme, za přemrštěné ceny. S díky jejich nabídky odmítáme. To raději přispějeme dvě koruny staré babce, která žebrá o drobné.

K našemu znepokojení nám paní na pokladně sdělí, že autobus do Arménie jezdí jenom jednou denně a dnes už odjel. Jako náhradní program volíme skalní město Vardzia nedaleko arménských hranic, které vypadá podle fotek na internetu úžasně. Maršrutka odjíždí za pár minut. Cesta z Achalciche do Vardzie trvá maršrutkou něco přes hodinu. Zpočátku je jízda tranzitem poklidná. Dopíjíme ranní kávu a díváme se do krajiny. Postupně přistupují do maršrutky další cestující. Asi v polovině cesty je tranzit už plný, což ale nebrání řidiči, aby nabíral další cestující. Musíme se víc a víc štosovat. Z krajiny už nevidíme nic, protože jsme zcela zastavění našimi batohy a ostatními spolucestujícími. Jsme rádi, že můžeme ještě alespoň trochu dýchat. Nakonec nás je v tranzitu 25. Výstup ve Vardzii je vysvobozením.

Ve Vardzii nejprve navštívíme restauraci a objednáme si jídlo, aby bylo připravené, až se vrátíme z prohlídky. Pak vyrážíme do skalního města. Jedná se o spoustu uměle vytesaných jeskyní v kolmé skále, propojených schody a tunely. Centrem města je klášter, ve kterém dodnes žijí mniši. Zážitek ještě umocňuje úžasný výhled do údolí a parádní počasí. Toto místo rozhodně stojí za návštěvu.

Po prohlídce města jdeme do restaurace na oběd a pak se necháme odvézt maršrutkou zpět na hlavní silnici. Chceme se dostat do města Achalkalaki, kde bychom sehnali ubytování a ráno vyrazili do Arménie. Zkoušíme stopovat. První pokusy nejsou úspěšné, ale po čase nám zastaví dodávka se dvěma místními. Nabídnou nám, že nás odvezou až do Jerevanu. Cena je příznivá, vozidlo na zdejší poměry přepychové – asi osm let starý VW Transportér. Je sice osmimístný a nás je se dvěma řidiči devět, ale to není žádná překážka. Nabídku přijímáme. Řidiči se ještě zastaví doma pro pasy a jede se do Arménie.

Až do města Ninocminda je vše bez problému, ale pak náhle poklesne kvalita silnice. Těžko říct, jestli se o následujících asi 20 kilometrech k hraničnímu přechodu dá ještě hovořit o silnici. Ačkoliv se jedná o mezinárodní tah s kamionovou dopravou, jedeme spíše po polničce. Silnici tu nejspíš postavili někdy v Brežněvově éře a od té doby na ni nesáhli, takže kličkujeme mezi hlubokými prohlubněmi zalitými vodou, občas dřeme podvozkem a občas musíme neprůjezdné úseky objíždět po poli. Těchto 20 kilometrů jedeme asi hodinu. Alespoň máme čas prohlédnout si poslední vesnici před hranicí, kde dodnes obyvatelé žijí v zemljankách ze strachu z útoku západních imperialistů, který tu všude visí ve vzduchu. Konečně se dokodrcáme na hraniční přechod a přejíždíme do Arménie. Zde už se jede dobře, a tak po desáté večer přijíždíme do Jerevanu.

Přes internet jsme si objednali ubytování v bytě v 11. patře paneláku z 80. let. S nalezením tohoto domu nám musí pomoci místní slečny, protože jinak bychom tam zmateně pobíhali ještě teď. Ubytujeme se. Byt je prostorný a dobře vybavený, s krásným výhledem na město. Jenom společné prostory domu jsou v poněkud neutěšeném stavu a při každé jízdě výtahem se modlíme a ulevíme si, když jsme venku.

Večer v Jerevanu jdeme do centra na večeři. Vybereme si jednu z nejluxusnějších restaurací ve městě a najíme se za ceny, které odpovídají české venkovské hospodě. Servírují se místní speciality – chačapuri, odžachuri a chinkali. Dušan si k tomu poručí zelenou papriku, kterou dostane naservírovanou na zvláštním talíři. Při její konzumaci se musí svléknout do trička a dávat si dlouhé pauzy. Přesto z něj tečou čůrky potu. Já a Aleš najdeme odvahu položit si jedno zrníčko na jazyk a nakonec jsme moc rádi, že nám tam nepropálí díru.

 

9. den Jerevan-Sevan-Noratus

Ráno jdeme do restaurace na vafle. Po snídani vyrážíme na prohlídku Jerevanu. V roce 1988 zasáhlo Jerevan silné zemětřesení, které zničilo všechny historické budovy. V současnosti je centrum Jerevanu moderní velkoměsto evropského stylu. Svezeme se i místním metrem, které vypadá stejně jako to v Budapešti, jen není tolik prorezlé. V poledne předáme byt a odjíždíme na venkov. Systém městských maršrutek je v Jerevanu velmi nepřehledný, ale nakonec se nám s pomocí místních podaří dostat na autobusové nádraží, kde chytneme maršrutku do Sevanu.

Sevan je město ležící u stejnojmenného jezera. V ošklivějším městě jsem ještě nebyl. Není tu žádné historické centrum, ale ani moderní výstavba. Všechny budovy byly postaveny za socialismu. Většinou se jedná o paneláky, které navíc nejsou nijak udržované. Čas se tu zastavil v 80. letech. Po ulicích jezdí žigulíky, moskviče, volhy a jiná vozidla sovětské výroby. Moc dlouho se tu nezdržujeme. V bistru si dáme na stojáka chačapuri a jdeme stopovat.

Za pár minut nám zastavuje Uaz, což je něco jako džíp vyráběný v SSSR v 80. letech. Nacpe se nás do něj pět. Sedíme na svých batozích, na plynové bombě a pár pytlích s ořechy. Jedeme asi 20 kilometrů. Rychlost jízdy nepřekročí 40 km/h. Řidič nám vypráví, že jeho otec navštívil se sovětskou armádou za minulého režimu Prahu. Dušan s Vráťou zastavují po chvíli jiné auto, které jede o poznání rychleji, a za chvíli nás předjíždí.

Všichni se sejdeme v Noratu, který je naším cílem. Snažíme se zde sehnat ubytování, bohužel neúspěšně, a tak nám nezbývá než jít tábořit. Parta chlápků nás alespoň zaveze na místo, které se nám prý bude zaručeně líbit. Je to plácek na vrcholu kopce s kapličkou a hřbitovem. Místo to není špatné, ale bohužel ho během noci musíme opustit. Celý prostor je totiž oblíbeným místem oslav místních vesničanů, kteří sem neustále jezdí auty, pouští hlasitou hudbu, a nakonec se ještě pohádají. Prohánějí se nám namol opilí auty těsně kolem stanů, a tak raději vyklidíme pozice a přeneseme stany kousek dál. Tam už je klid a jediné, s čím se musíme vypořádat, je mráz

 

10.den Noratus-Martuni-Noravank-Ararat-Jerevan

Ráno je slunečné a teplé, což je po mrazivé noci velmi příjemné. Nasnídáme se, sbalíme a vyrážíme na prohlídku hřbitova v Noratu, který je známý díky svým náhrobkům, z nichž některé pochází až z 9. století. Před hřbitovem nám místní bábuška nabízí ručně pletené vlněné čepice. Prý je zima a nutně je potřebujeme. Když odmítneme, provede nás alespoň po hřbitově a vyloží nám historii a význam náhrobků, pochopitelně rusky. Ondra si nakonec koupí i tu čepici.

Po prohlídce hřbitova jdeme do centra vesnice. Jediné, co je tu zajímavé, je místní provoz. Všichni řidiči jsou tu slušně vychovaní, protože se při míjení všechna auta krátkým zatroubením zdraví. Během odpočinku před obchůdkem nás zaujme Uaz, ze kterého vystoupí asi dvanáctiletý chlapec, koupí si Coca Colu a pak se vrátí za volant a spolu se třemi kamarády zase odjíždí.

Po jídle jdeme stopovat. Stačí chvíle a už míříme do Martuni. Zde si v malém bufetu dáme naše oblíbené chačapuri a rozdělujeme se. Vráťa, Myšák a Honza se vracejí maršrutkou do Jerevanu. Já, Dušan, Ondra a Aleš se chceme ještě někam podívat a tak si bereme taxík a jedeme přes hory do Jeghegnadzoru. Nabídnou se nám dva taxikáři, oba za stejnou cenu, ale můžeme si vybrat mezi volhou a mercedesem. Proč jsme si vybrali zrovna volhu, druhý taxikář nechápe. Naložíme zavazadla do kufru, nevadí, že se tam nevejdou, převáže se to provazem, a jedeme. Stoupáme do sedla, které je ve výšce 2400 m n. m. Tady na chvíli zastavíme, abychom udělali pár fotek. Chceme, aby nás náš řidič vyfotil, ale bohužel se to nepovede, protože na to nevidí. S kopce jedeme s vypnutým motorem, šetříme palivo.

V Jeghegnadzoru si bereme další taxík a jedeme se podívat na klášter Noravank. Ten se nachází na konci hlubokého kaňonu mezi skalami. Opravdu úžasné místo. Taxikář nás vezme zpátky na hlavní silnici a odtud dál stopujeme. Rozdělíme se na dvojice, já jedu s Dušanem a Ondra s Alešem. Sejít se máme v Araratu u sochy. Bohužel v Araratu je několik soch a každý skončíme u jiné. Trvá nám asi dvě hodiny, než zjistíme, kde kdo vlastně je. Provoláme přitom tolik peněz, že bychom za ně mohli celou cestu místo stopování jet taxíkem. Vzhledem k tomu, že jsme čtyři kilometry od sebe, oslovujeme místního obyvatele s žigulíkem a ten nás tam odveze. Vůbec nám nerozumí, my nerozumíme jemu, ale to je jedno. Dušan mává rukama, čímž naznačuje, kudy máme jet, a řidič to chápe.

Po našem opětovném shledání už další stopování vyloučíme a pro cestu do Jerevanu si najmeme dodávku s řidičem. Ještě si od náhodného kolemjdoucího půjčíme tablet s připojením k internetu, abychom se domluvili se zbytkem naší výpravy, kde se sejdeme. Druhou noc v Jerevanu jsme se ubytovali ve stejném paneláku jako minule.

Večer navštívíme luxusní jazzový klub s živou hudbou. Cítíme se tu ve špinavých smradlavých hadrech trochu divně, tak si raději sedneme do kouta na balkón, abychom nebyli na očích. Během noci v bytě vypijeme zbylé zásoby alkoholu, abychom je nemuseli tahat domů.

 

11. den Jerevan-Kutaisi

V pondělí nás čeká přesun zpátky na letiště a pomalý návrat domů. Domluvíme se s řidičem, který nás předtím vezl do Jerevanu a ten nás zase vezme zpátky. Do Kutaisi je to 450 km, což je při kvalitě zdejších silnic cesta na celý den. Vyjíždíme v 10 hodin ráno, do cíle dorazíme po sedmé hodině večer. Cestou se ještě zastavíme v restauraci, kde si všichni dáme šašlik s bramborami. Dušan, vegetarián, dostane bezmasou verzi, samotné brambory. Na konci cesty jsme všichni rádi, že jsme to přežili. Posledních 100 kilometrů jedeme po hlavní silnici, kde je velmi hustý provoz, především kamionové dopravy. Všichni řidiči, včetně toho našeho, neustále předjíždějí, bez ohledu na to, jestli v protisměru něco jede. Ono stejně není do protisměru vidět, protože cesta se klikatí údolím. A tak nezbývá než troubit a blikat a tím naznačovat ostatním vozidlům, aby uhnula z cesty. Když se setmí, řada řidičů, především starých vozidel, jede stále bez světel. Buď si to neuvědomují, nebo jim prostě světla nefungují. Vzhledem k tomu, že některé žigulíky mají místo světel jenom díry, spíše bych sázel na druhou možnost.

V Kutaisi jdeme naposledy na večeři do restaurace. K pití se podává Budvar. To není nic neobvyklého, české pivo nabízejí v Gruzii, v Arménii i v Maďarsku všechny lepší restaurace. V jednom budapešťském baru mají dokonce mezi luxusním alkoholem vystaveného lahvového Primátora. Alespoň v něčem jsme velmoc.

Po posledním občerstvení se přesouváme na letiště. Zde se znovu setkáme s československým párem, který také letí domů. Dáme si trochu arménského vína, zabalíme zavazadla a čekáme na odlet.

 

12. den Kutaisi-Budapešť-Praha

Letadlo odlétá v půl šesté ráno. Let trvá tři hodiny, takže v půl sedmé přistáváme v Budapešti. Přesouváme se rovnou k autobusu a jedeme domů. V autobuse jsme si zarezervovali čtyři zadní sedadla. Prostřední jsme nechali volné, abychom se nemačkali. V Bratislavě přistoupí další cestující, který si na toto místo sedne. Jedná se o urostlého muže, kterému vůbec nezávidím. Nemá televizi, na místo se nevejde a v autobuse je nesnesitelné vedro. Navíc sedí mezi námi a dokážete si představit, jak po 12 dnech ve stejném oblečení a s minimem hygieny vypadáme. Při výstupu v Praze prohlásí, že už autobusem nikdy nepojede.

V Praze se oddělí Vráťa a Ondra. Na Ondru čeká Kamila a vezme ho domů autem, my ostatní musíme do Ládví na autobus. Ve zmatené situaci při nastupování nastoupí Honza do jiného autobusu, takže už se s ním nevidíme. Já, Myšák, Dušan a Aleš odjíždíme do Neratovic, kde se rozejdeme do svých domovů.

Dobrodružství je za námi. Myslím, že to byl vydařený výlet. Gruzie i Arménie jsou krásné země, na pár dnů skvělé, ale k trvalému životu zcela nevhodné. Od rozpadu sovětského impéria se toho moc nezměnilo, vypadá to tam jak v socialistickém skanzenu - rozbité domy, rozbité silnice, zrezlá auta. Když vidíte žigulík naložený asi tunou brambor, tranzit s 25 cestujícími, auto řízené dětmi nebo stádo krav přecházející hlavní silnici, připadá vám to hrozně vtipné, ale oni to myslí vážně. Na nás Evropany se dívají asi tak, jako jsme se my dívali na západní turisty v 80. letech. Nevadí, že většina ještě nezaznamenala, že Československo už není.

 

Ahoj,

Pierre

pierre
Ahoj, jsem rekreační cestovatel z Neratovic, vodní skaut, mám rád poznávání nových míst, chození po horách, ale i památky. Taky rád sjíždím divokou vodu a občas lezu na ferraty.
Komentáře
Zajímají tě nějaké informace ohledně cesty? Zeptej se autora v komentáři.

Pro komentování se přihlašte.

Nejčtenější cestology
 
1
Rakousko 2
 
2
Seychely
 
3
Nejkrásnější místa Nového Zélandu
 
4
13 důvodů proč...jet na Erasmus na Madeiru
 
5
Tour du Mont Blanc - 2. etapa (Les Contamines - Les Chapieux)
 
1
NORSKO - Pohoří Jotunheimen a přechod horského hřebene Besseggen
 
2
Road trip po Rakousku
 
3
Sběr kiwi na Novém Zélandu
 
4
AU PAIR NA MALLORCE
 
5
EKVÁDOR - země, která příjemně překvapí | rady a tipy
Poděl se se svými zážitky z cestování z ostatními
Chceš se s ostaními podělit o své zážit z cestování? Založ si cestolog a piš o svých zážitcích.
Vytvořit cestolog
Nejoblíbenější cestovatelé
Jindřich Brychta
16 cestologů 8 odběratelů
Mishka Travels
13 cestologů 25 odběratelů
pechackova-v
12 cestologů 12 odběratelů
veronikatraveldiary
14 cestologů 11 odběratelů
vzhurudonekonecna
13 cestologů 13 odběratelů
Mohlo by se ti také líbit
 
Budapešť
měsíc strávený v Budapešti
verronikastark
2 komentářů
 
Byznys třída za pár korun
Můj let byznysem, aneb jak jsem za krátký čas navštívil 6 zemí, letěl nad Atlantikem a zažil pohodlí byznysu v široktrupém letadle
CzechTraveler
0 komentářů
 
[VLOG] Len tak bicyklíkmi do Čiernej Hory a zase späť // DEŇ 4
2100 kilometrov na bicykloch za 21 dní. V tomto dieli sme prechádzali hneď tromi rôznymi krajinami.
Marek
0 komentářů
 
Za vyhlášenou pohostinností Gruzie! blog+video
Červenec roku 2018, parta třech kamarádů, tři týdny volna, Kavkaz a Škoda favorit.
Petr
0 komentářů