Míša a Legzira

Tak jo, Maroko, dojela Míša.
Dostat se ale hned na první noc do vytoužené Legziry nebyla vůbec prdel. Večerní příjezd do Vídně. Noc na letišti. Marakéš. Najít busák. Najít SIMku. Vedro. Ramadán.

OK, bus do Guelmimu. 8,5 cesty? Proč ne. První vyhlídková jízda. Čisté město. Vysílače ve tvaru palmy. Jéé.

V 17h přijíždím do Guelmimu. Odsud má jet další bus směr Sidi Ifni, kolem Legzira beach. Nechám se vyhodit po cestě, pohoda.
“Ne, tady žádný bus nejet do Sidi Ifni,”praví on. “Ale ano, tady bus jet, Google říkal,” pravím já. “Nejet. Musíš taxík,”praví on. “Nechci taxík. To je 60km! Taxík drahý. Já nemít tolik peněz,” pravím já. “Musíš taxík,” praví.

Když praví, tak tedy musím taxík. Vyrážím na průzkum, vyptávám se dalších lidí jestli opravdu bus nejet. Kolemjdoucí potvrdili tvrdou skutečnost. Plán B. Google sice říkal, že bus tady jet, ale také říkal, že mezi městy jsou dost běžné sdílené taxi, respektive desítky let staré rozpadající se Mercedesy, které vyjedou až se naplní. NAPLNÍ.

“Dobréj, jedete směr Sidi Ifni?”
”Ne, jede tam tamten v rohu”
”Dobréj, jedete směr Sidi Ifni?”
”Já ne, jede tamten”
”Dobrééj…”
”Jo, jedu.”
“Jedete až na Legzira? Já muset přesně na toto místo,” ukazuju na mapě zaznačenou polohu místa, kam se potřebuju dostat.
“Jasné.”
“Dobře, za kolik? Pade? Tak joo”

Sedám tedy do Grande Taxi, zatím jsem v autě sama. Je 17:30. Už bych jako i jela, ať stihnu přijet ještě do tmy.
17:45 přichází další spolucestující. Stále stojíme. 17:50 přichází dokonce dva! Super, říkám si, to už pojedeme.
Prd.
17:55 přichází další. Jéé, konečně vyrážíme.

Po pár kilometrech se ke mě nakloní můj nejtěsnější spolusedící: “Kolik ty tady zaplatit?”
“Pade.”
“Fakt?? Většina nemístňáky oškubat, ale ty mít štěstí, ty mít stejnou cena jako já!”
Nu, byla jsem tuze ráda, ne že ne. Pade za 60km je velice slušné.
19:25 je pro mě velmi důležitý čas. Má zapadat Slunce. Chci být v tento okamžik na pláži a civět. A konečně se po celém dnu najíst. Protože Ramadán.

18:38 přijíždíme do Sidi Ifni. Všichni vystupují, já čekám v autě. Do Legziry je to ještě kousek.
“Ty ven, tady konec,” praví pan taxikář a strká mi do rukou batoh.
“Jak konec? Vy říkal že až do Legzira!”
“Ne, tady konec, ty muset dalším Taxi.”

Asi mi jebne. Opodál ale stojí další auto, už o několik desítek let novější, jdu se tedy zeptat jestli mě ten zbytek odveze.
“Ano, ano, odvezu. Za 250.”
“Cože? Za 12km? Teď já platit pade za 60km!”
“250.”
“Na shledanou.”

Jelikož panáček tam je s autem jediný, o slevě nechce ani slyšet. No tak snad není jediný v tomhle městečku.
Jdu na průzkum hledat odvoz. Hodiny ukazují 18:45. Sakra!

Nikde nikdo. Ulice prázdné. Přiskočí ke mě ze zákoutí mladý chlapec. Asi 14 let:
“Mít ráda porno?”
“Ne, čau,” prohodila jsem překvapeně a pokračovala v průzkumu.
Stále nikde nikdo. Opakuje se situace s chlapcem, který se zase vynořil odjinud.
18:58. Chlapec se objevil potřetí. Vždycky mě předběhne jinou ulicí. Tss.
“Mít ráda porno? Dívat na mě!” praví chlapec a cosi žmoulá v ruce.
Pravda, úd mladého marockého chlapce jsem ještě neviděla. Všechno je jednou poprvé.
“Ty normální? Je Ramadán!! Aláh tě vidí!” sjedu ho, a pro jistotu nahodím tempíčko.

Mohla bych to dojít pěšky po pláži, přemýšlím. Hned usoudím že blbost, protože příliv, a s batohem v noci se mi zrovna dnes plavat nechce.

19:05. Mé tempíčko je přerušeno zatroubením a přiřícením již známého vozu. Ano, pan taxikář za 250. Prachy neprachy, sedám do auta a jedu směr Legzira.
Padá na mě nasrání, únava, hlad a tma.
Beztak byli s mládencem domluvení!

19:20 přijíždíme na místo. Vzhledem k mému politováníhodnému stavu dostávám “slevu” a platím krásných 170 kaček za 12km…

19:23. Sbíhám dolů po prašné cestě k pár stojícím oranžovým domečkům. Vidím moji pláž!
Zakopávám, sakra. Batoh dolů..
Jsem tady!

19:25. A Slunce se dotklo oceánu…