Můj nejšílenější cestovní zážitek (hranice mezi Íránem a Pákistánem) 

Sedím na policejní stanici v Kvétě, v provincii Balúčistán v Pákistánu. Jsem v místnosti spolu s několika ozbrojenci v neprůstřelných vestách. Samopaly mají jen tak ledabyle položené vedle sebe, a ti co spí je mají pod hlavou. Ve vedlejší místnosti je vězení s vězni, se kterými jsem se před chvilkou bavil anglicky. Celý den jsem nejedl, protože je muslimský svátek Ramadán a vše je zavřené, navíc nemůžu opustit policejní stanici. Jak jsem se sem dostal? 

Začalo to předevčírem, kdy jsem překročil pozemní hranici mezi Íránem a Pákistánem (Taftan border). Hraniční přechod je v provincii Balúčistán, která je stále považována za nebezpečnou, a tak není umožněn volný pohyb cizincům. Pákistánská vláda nařídila, že každý cizinec, který se v oblasti nachází, musí být pod neustálým dohledem policejních hlídek a ty ho bezpečně dopraví eskortou až mimo nebezpečnou oblast. 

Poté, co dostanu razítko, se mě ujímá snědý policista s plnovousem a AK-47 pověšeným přes rameno. Vede mě nejprve do malinkaté místnosti plné dalších policajtů, kde všem ukazuji pas a vysvětluji jim, kde leží Česká Republika. Pak se přesouvám do další místnosti, kde jsou samí úředníci. Na ploše 2x2 metrů je jich asi 10. Je to jako kdybych se vrátil zpátky do minulosti. Do zatuchlé místnosti bez nábytku postupně přichází Pákistánci, kteří překročili hranice (jsem jediný cizinec), a několik písařů zapisuje tužkou na papír všechny naše údaje. Žádné počítače, vše se zapisuje ručně a zakládá do šanonů. Potom mě vyzvedá první policista a na své motorce mě odváží na policejní stanici, kde dnes musím strávit noc. Jsou 2 hodiny odpoledne a už je prý na cestu s eskortou pozdě. Mám si odpočinout a vyrazíme zítra v 8 ráno.

Na policejní stanici se zamykají dveře a je přísný zákaz vycházení. Dírou v pletivu koukám z okna na peroucí se psy mezi vraky aut. Celá stanice je obehnaná silnou vrstvou ostnatého drátu a slunce začíná nesnesitelně pálit.

Spolu se mnou je na stanici asi 10 policajtů, Levies si říkají, a 3 Švýcaři, kteří chtějí jet z Pákistánu do Íránu, ale vypršela jim víza. Na stanici už jsou pátým dnem a čekají na vyjádření ambasád. Nemůžou odejít, dokud se situace nevyřeší. Hned po příchodu si chci umýt nádobí ze včerejší večeře, kterou jsem si vařil uprostřed hromady sutin v Zahedánu, ještě v Íránu. Jeden policajt zapíná čerpadlo a starý naftový motor, který jej pohání, se rozjede a z trubky začne téct smradlavá šedá voda. Celý zbytek dne pak strávím odpočinkem a rozhovorem s celým osazenstvem. Zjišťuji, že cesta dále na východ mimo oblast Balúčistánu trvá 2 až 3 dny a za tu dobu vystřídám několik policejních aut s ozbrojenými hlídkami. Večer usínám na koberci v místnosti spolu se Švýcary. Nad hlavou nám hučí obří větrák, protože i v noci je příliš velké horko.

Další den mě budí výkřiky policistů, kteří mě popohánějí, že už za chvilku vyrážíme. Nařídil jsem si špatně budíka, protože bez internetu se mi neaktualizoval čas podle pákistánské časové zóny. Kvapně se balím a vyrážím s krosnou na zádech na motorce s jedním z policajtů k policejním autům, která už na mě čekají. Typickým policejním autem tu je toyota s korbou, na které sedím já a jeden až dva ozbrojenci, podle nebezpečnosti dané oblasti. 

Poprvé se mi dostává pohled na pohraniční město, kde jsem strávil noc. A je to naprostý chaos, zažívám větší kulturní šok, než když jsem přijel do Íránu. Všude hliněné domy, místní v tradičním pákistánském oděvu (jednobarevný hábit s volnými kalhoty), tuktuky, pestře zdobené duhové náklaďáky naplněné k prasknutí, dobytek na silnici, hrozně moc much poletujících kolem krvavých masových flákot visících ze střech tržiště, pracující děti, děti na motorkách nebo za volantem aut, ostnaté dráty na spoustě budov, spousta dalších policistů ozbrojených samopaly a do toho všeho úchvatná krajina,v dálce skalnaté hory a poušť. Také si všímám absolutní absence žen, které samostatně téměř nevychází na ulici. Levies mě vysazují uprostřed ničeho, kde už čeká další auto se dvěma policisty. Ten ozbrojený z nich je tak 70-tiletý stařík. Krajina se mění, projíždíme písečnými dunami a už nejsou nikde možné spatřit žádné domy. Po levé straně je nedaleko hranice s Afgánistánem, odkud prý často přijíždí ozbrojení lupiči.

Začíná být nesnesitelné horko a fouká silný vítr, který kolem nás utváří malá tornáda a je dost nepříjemné horký vzduch spolu s větrem vdechovat. Proto si spousta místních včetně policistů zahaluje celý obličej kromě očí šátkem a pak v mých očích vypadají jak nějací nebezpeční assasíni a nebo teroristi. Projíždíme pouštní krajinou, podél silnice sem tam projde nějaký ten opuštěný velbloud a najednou před námi, uprostřed silnice stojí dva místní a zoufale mávají, ať zastavíme. Jejich auto stojí u krajnice a je několikrát prostřelené. Zastavujeme a policisté zjišťují, co se stalo...

To be continued...