(NE)ŠŤASTNI V KÁHIŘE

Už celkem dlouho jsme měli v hlavě nápad, no možná spíš sen, jet do Egypta a vidět tam pyramidy. Náš sen začal dostávat přesnější obrysy, když jsme začali na dovolený jezdit s německými cestovkami a viděli jsme jejich ceny za zájezd do Egypta v zimní sezoně. Věděli jsme, že tohle je pro nás ta pravá cesta, uvidíme pyramidy a zároveň se u toho nebudeme pařit v horku.   Když už jsme tedy měli vše potřebné k cestě do Egypta zařízený začala velká debata a hodiny googlení, jak my se k těm pyramidám dostaneme, přeci jen je to z Hurghády 6 hodin cesty autobuse. Na individuální cesty po Arabských zemí jsme moc kladných recenzí nenašli a jet na organizovaný výlet pořádaný cestovní kanceláří jsme taky nechtěli. Když už jsme byli opravdu bez radní a do odletu zbývalo pár dnů, vykoukla na mě cestovní agentura, která zprostředkovává výlety v Egyptě, navíc nejenže byla asi o polovinu levnější než všechno, co jsme do té doby viděli, ale nabízela i česky mluvícího průvodce. Bylo jasno, bereme tuhle nabídku. Na internetových stránkách agentury, jsme vybrali hned dva výlety. Káhiru a Saharu. Ještě v Čechách jsme paní majitelku kontaktovali a byli domluveni, že až doletíme, dáme ji vědět a ona na oplátku napíše bližší informace k výletům.                      Káhira byla naplánovaná na pondělí, a jelikož byla od našeho hotelu vzdálena nějakých 5-6 hodin jízdy, tak nás autobus vyzvedával už v jednu hodinu ráno, první jsem ani nechtěla jít spát, že se prospím v autobuse, ale nevydržela jsem.  I tak jsme byli v plný polní připraveni v daný čas na hotelovém parkovišti a čekali na náš autobus. Docela jsme koukali jaký je v noci u hotelu provoz, odchytit zrovna náš autobus nebylo vůbec tak jednoduchý, jak jsme si mysleli.  Ale zvládli jsme to 8). I když nás překvapilo, že v autobuse nebyl ani český průvodce, ani český řidič, ani čeští pasažéři, za to tam byli holanďané, ukrajinci, poláci, němci.. na co si jen vzpomenete, Situaci jsme vzali tak jak byla a moc jsme to neřešili, mysleli jsme si, že nám to agentura jen zprostředkovala a hold budeme v Káhiře s touto skupinou. Asi v půli cesty nás průvodce vzbudil, že se nemáme lekat, že kdyby něco, máme si připravit 70Euro na osobu a na nic se neptat, vystrašený jsme koukali tedy z okýnka, co se bude dít a nakonec nic. Doteď nevíme, co to mělo znamenat.
                Po dlouhých 6 hodinách jsme se dokodrcali do Káhiry (když píšu dokodrcali myslím to tak, egyptský dálnice a autobusy by mi daly za pravdu). K našemu překvapení nám průvodce číslo jedna (říkejme mu třeba anglický) řekl, že ihned po vystoupení na nás bude čekat v zahradách Egyptského muzea  náš český průvodce (Halelluhah). Jak řekl, tak i bylo, opravdu nás ihned po příchodu do zahrad oslovil lámanou češtinou tak třicetiletý snědý chlapík. Za chvíli se k nám přidala ještě dvě holky (no.. maminka s desetiletou dcerou) a my tak strávili celý den jen v 5 lidech, což bylo opravdu fajn, nejen že jsme se nemuseli mačkat v našem osobním minibuse, ale mohli jsme se během dne i na cokoliv zeptat. V Egyptském národním muzeu jsme strávili příjemnou hoďku a půl plného vyprávění nejdříve od průvodce, a při rozchodu i od Mattyho. Viděli jsme spoustu zajímavých věcí, ale ani jednu z toho neumím pojmenovat (#sorrynotsorry). Ve mně totiž zanechalo hlubší dojem úplně něco jiného - malý klučík, co stál u WC a podával mi kus toaletního papíru a očekával za to peníze, ta chudoba tady by se dala krájet (a to kdybych věděla, že je teprve začátek). Po ukončení prohlídky muzea nás čekal o něco zajímavější program (alespoň pro mě), jízda lodí po Nilu.

                Když jsem si v programu dne přečetla ´´PLAVBA LODÍ PO NILU´´ okamžitě jsem si představila plutí někde uprostřed džungle, obklopena hady a krokodýli. HA! Chyba lávky, bylo to celkem obyčejné plutí uprostřed Káhiry. Asi bych měla přestat koukat tolik na telku :D. Na loďce jsme potkali naše starý dobrý známí z autobusu včetně anglickýho průvodce a naše české spolucestovatelky poznaly ze svého autobusu zase pár ukřičených angličanů s dost svéráznou výchovou dětí.  Když jsme se dokochali výhledy na tu lepší část Káhiry, čekala nás prohlídka papyrusový dílny.                               

         Ještě v autobuse jsme si s Mattym řekli, že nic kupovat nebudeme, že doma máme spoustu věcí a jen by se na to prášilo. Ale nakonec Matty neodolal a přemluvil mě do kresby mapy Egypta (myslím, že se mu víc líbilo, že ve tmě svítí, než že je to mapa), usmlouval to na celkem slušnou cenu a ještě jsme k tomu dostali další obraz, kam pan prodavač napsal naše jména v arabských znacích.     

   Po našem smlouvacím zážitku v papyrusový dílně nás čekal zasloužený oběd. Chudoba tu opět byla dost nepřehlédnutelná. Oběd jsme měli v ceně výletu, ale bez pití, které jsme ani nechtěli, což čišníkovi dost vadilo, žádný pití – žádný peníze navíc pro něj, nemohl ale nic dělat. Když jsme se pořádně najedli, chtěli jsme si dojít na WC, zde opět stáli celkem malý děti s toaletním papírem a očekávali peníze. Bylo mi jich tam moc líto, že jsem musela ihned odejít z restaurace. Setkání s chudobou ale ještě nebylo ani zdaleka konec.                                                                                                                                 

Sice s plným břichem, ale s myšlenkama na chudobu jsme odjeli k pyramidám. Překvapilo nás, jak blízko města jsou. Už při cestě nás v autobuse průvodce upozorňoval na dost otravné prodejce čehokoliv, od sošek pyramid až po týpky, který chtějí peníze za fotku s velbloudem.  Těsně u pyramid jsme vydrželi jen chvilku, doslova na pár fotek, pak jsme ihned dobrovolně zalezli do autobusu a čekali na ostatní, kteří tedy přišli taky velmi brzy, ta otravnost a neurputnost nešla vydržet. Upřímně? Byli jsme celkem zklamaný. Průvodce s řidičem se ale nedali a stejně nám chtěli ukázat krásy pyramid, tak nás zavezli na vyhlídku, odkud byl super výhled nejen na pyramidy, ale i na město. Minimálně moji náladu i pohled na pyramidy zlepšili.                 

                Po pyramidách byla na programu ještě sfinga, tady už díky Bohu (nebo spíš Alláhu?) žádný otravové nebyli. Udělali jsme si opět pár fotek a šli dál do víru Káhiry. U východu ze sfingy seděl na schodech shrbený stařík a pletl z papyrusu košíky, každý jen za 1 Euro! No bylo mi ho strašně líto. Koupili jsem si od něj hned 4 a doma je rozdali jako dárky.  Škoda, že jsme neměli více drobných, ihned bych mu je dala.

                Jako poslední na programu dne byla dílna parfémů. V autobuse nás průvodce upozornil, že nemusíme nic kupovat, že prohlídka je řádně zaplacena, no nebudu lhát, po zážitku u pyramid jsem si oddychla.  Po hodinové jízdě v koloně jsme se konečně dostali do dílny. Na uvítanou jsme dostali místní čaj (který mi opravdu nechutnal, ale díky Bohu Mattymu jo, vyžunknul i ten můj). A pak jsme jen unaveně po celém dnu seděli a tupě očichávali asi 100 různých lahviček. Když jsme panu prodavači oznámili, že nic nekupujeme, byl smutný a asi i zklamaný, ale po předchozích zážitcích jsme ocenili, že nesmlouval a neotravoval dále. V autobuse před dílnou nás čekalo asi nejhorší setkání s chudobou. Malý klučina žebral a chtěl nám prodat nějaké sošky, my nechtěli, ale paní od nás z autobusu mu alespoň nabídla jablko (jen tak, taky nic nekupovala), ale on se na něj pohrdavě podíval, hodil ho po ní zpátky a utekl.  Byla jsem ráda, že tohle byla naše poslední zastávka a teď už jen dalších 6 hodin v autobuse cestou na hotel a modlit se, abychom stihli večeři (spoiler! Nestihli, ale na štěstí v hotelu mají bufet 24/7).