Nevšední ubytování na Fuerteventuře

Na Fuerteventuře jsme byli celkem týden. Prostřídali jsme dvě různá ubytování - jedno v luxusní vilce s vířivkou, bazénem a BBQ blízko La Oliva a jedno lehce strašidelné v apartmánku u Puerto del Rosario. Někde hluboko v mysli jsem měla nápad, že poslední noc přespíme na letišti, jelikož se mi zdálo zbytečné platit ubytování, když ve 4 hodiny ráno musíme vypadnout. Nápad jsem neříkala nahlas, dál o tom nepřemýšlela, užívala si túry a při bookování druhého ubytka jsem si samozřejmě spletla dny a odjezd naplánovala o den dříve.

Dobrý, v době rezervace se snažíte domluvit s paní hostitelkou na prodloužení pobytu, počítáte, že zaplatíte pár stovek za noc navíc a žádnej stres. Ten nastává ve chvíli, kdy i přesto, že apartmán je volný, pobyt nejde prodloužit, jelikož Airbnb má nějaká nastavená pravidla či co a i po několikadenním dohadování tam neotevře to okýnko pro ty dny, které potřebujeme. Další dobrý.

Neřešíme, tak přespíme na letišti, lavičky tam jsou, zásuvky také, to dáme. V 11 ráno odcházíme z ubytka s tím, že zabijeme celý den na pláži. Po dvou hodinách zjištuji, že opravdu nejsem plážový povaleč, tak si vynucuju alespoň procházku na zmrzlinu a zpátky, a konečně o půl 6 odcházíme. Stejně jako nejsem plážový povaleč, tak nejsem ani opálený povaleč, ale doslova rudý a při jakémkoliv pohybu zjiśťuju, že to opravdu nebyl dobrý nápad a měla jsem si pro tu zmrzlinu chodit častěji, abych se ubránila slunci. No nic, jdeme do nákupáku a hned potom na pizzu přes celé město. Důležitý je zabít čas, pořádně se unavit a pak se jen uvelebit na letišti. Přesně ve 22:30 odjíždíme celý znavený na letiště s vidinou spánku. Haha. Sedíme na té vysněné lavičce, kolem nás ani noha. Mrtvo. Říkáme si, to je divný, a divný je i to, že první let je až v 7 ráno. Převlíkám se do tepláků. Po chvilce k nám přichází ochranka, že letiště a vlastně celý jeho areál v 11 večer zavírá s tím, že přestávají jezdit také veškeré busy, zavírají benzínky, vše, kam by se dalo schovat. Aha. Aha. V hlavě se už vidím někde mrznoucí pod stromem. Ochranka nám nabízí odvoz na autobusovou zastávku. Naštěstí to je zděný minidomek, ve kterém by se dalo i spát. Rozkládáme od moře mokrý, ale rychloschnoucí ručníky, které mají sloužit jako přikrývky a jdeme spát. Venku fouká jak blázen, tohle nedáme nějakých 6 hodin než se otevře letiště. Najednou zastavuje auto. Je v něm ten stejný pán, co nás vyhodil z letiště a domluvil odvoz na zastávku. Podává nám obrovskou deku, ať se alespoň máme čím zahřát. Boží. Navíc karma je zdarma, protože přesně den předtím jsme darovali batoh bezdomovci, a jak se to krásně vrátilo zpátky. Uleháme na zem, přikrýváme se dekou, pouštíme Netflix a zjišťujeme, že to vlastně není tak špatný, a nebýt šustícího pytlíku v koši a tvrdé země, bylo by to v celku fajn.