New York 2019

Římská zastávka

Cesta přes oceán se tentokrát uskuteční s přestupem v Římě. Zastávka v Římě je dvacetihodinová, takže jsem si zamluvil pokoj. Hotel jsem vybíral s ohledem na Suverénní řád Maltézských rytířů. Ten je z pohledu mezinárodního práva svrchovaným nestátním subjektem bez vlastního území. To mu však nezakazuje vydávat poštovní známky. A má navázané diplomatické styky s různými zeměmi, včetně České republiky. Kdo mě zná dobře, ví, že hotel je hned za rohem od pošty Maltézského řádu. Naštěstí do ČR řád díky vztahům poštu doručuje. Takže plán byl skvělý, ale znáte to.

Člověk míní a Pánbůh mění. Týden před odletem jsem nešťastně upadl na kovový vozík a hned jsou zuby pryč, spodní dáseň orvaná a rozsekané koleno. Naštěstí mě na Karlově náměstí v nemocnici dali do kupy, zašili, co bylo třeba, a poslali na obvod. Zubařka mi zuby spravila a chirurg mi prohlédl koleno. Jenže se vyskytl problém, nedobře jsem si zlomil palec u nohy. Naštěstí mám místo sádry ortézu a fešáckou berli. Přesto mám od všech lékařů svolení k letu.

Tak v pondělí mi vyndali stehy z pusy a hurá na letiště. Není mi nejlépe, tlačí mě žaludek, zřejmě od nervů, nebo od doběhnutých antibiotik. Čerstvá šťáva z drobného ovoce mi moc dobře neudělala a já zjišťuji osobně, jak se v letadle řeší žaludeční a střevní problémy. Naštěstí ne najednou!

Přestože mám letenku s ČSA, letíme letadlem nízkonákladovky SmartWings. Kdo toto dovolil, zasloužil by na holou. Letadlo je vlastně dobytčák, ale naštěstí mám trojsedačku pro sebe a díky zlomenině jsem ji uhájil. V Římě nás zaparkují někam do polí a vystupujeme na plochu. Je mi jasné, že vlak do města nestíhám. A pošta Maltézských rytířů zavírá už v 16.00!

Popadnu kufr a šouravým pohybem podpořeným berlí se dostanu na nástupiště rychlovlaku. Můj vlak je pryč už 14 minut, ale naštěstí je interval patnáctiminutový a lístek umožňuje využít vlaky až 90 minut od plánovaného. Rychlovlakem se souprava nazývá proto, že nikde nestaví. Za půl hodiny jsme na hlavním římském nádraží Termini. Hodinky ukazují lehce po 15. hodině. Tak teď najít vstup do metra.

Itálie je civilizovaná země, takže směrovky existují a dokonce italské nápisy jsou přeložené i do angličtiny. Dopajdám se k turniketům, abych zjistil, že automat na jízdenky nevidím. Naštěstí je otevřená u vchodu trafika a velkými nápisy hlásá, že mají jízdenky. Odložím hůl, italsky (no spíše rádoby italsky) si koupím jízdenky a vyrazím. Až za turniketem mi dochází, že jdu nějak nalehko. Berla zůstala v obchodě. Naštěstí je u turniketů obsluha, která mě pouští ven a posléze s berlou i dovnitř. Metro má intervaly tři minuty a některé stanice jsou i bezbariérové. Jedu jednu stanici, neboť dvě z důvodu oprav projíždíme. Na Spagna naštěstí stavíme. Je 15.30. Šourám se bariérovou stanicí na povrch. Naštěstí mě pustili v metru sednout a vydrží jim to celé pondělí. Po deseti minutách jsem na povrchu. Vyrazím k poště a klestím si cestu skrz davy turistů, kteří chtějí vidět Španělské schody. Poštu nacházím rychle (opravdu Streetview od Googlu má něco do sebe). Italsky si objednám známky a dám se do psaní. Poštovní schránka je totiž umístěná za vraty, tak se k ní dostanete pouze v otvírací době. S úderem šestnácté hodiny vhazuji poslední pohlednici a mířím za roh do hotelu. Jsem splavený, ale hrdý, že jsem to zvládl.

Na hotelu se ubytuji, kufr mi vynese poslíček. Odměnu 2 € přijal a zdraví mě pěkně vždy, když se potkáme. Odfrknu si a vyrážím zpět na metro. Tentokrát už bez kufru a těžkého notebooku. Hned se mi vykračuje lépe, jen žaludek hlásí, že nechce přijmout žádné sousto. Zkouším se zahledět na italskou zmrzlinu a žaludek mi jasně hlásí, že tudy cesta nepovede.

Jsem v metru a mířím do nejmenšího státu světa, který se v Římě rozkládá. No není ten Řím i z politického pohledu zajímavý? Od metra se sunu ulicí a uvědomuji si, že špína na chodnících je nechutná. Ještě že mám na ortéze díky Zuzance (mojí milované manželce) návlek. Naštěstí jdu stínem a po deseti minutách překračuji vyznačenou italsko-vatikánskou hranici, třebaže je systém otevřený. Místo pošty však nacházím nemocnici. Tam se mi opravdu nechce.

Ptám se policistů (karabiníků) v italských uniformách, ale se sundanými italskými znaky, kdeže tu mají poštu. Přes celé Svatopetrské náměstí mi ukazují obrovský přívěs, na kterém je hrdý nápis Vatikánská pošta. Přívěs není vůbec bezbariérový. Vyškrábu se nahoru a zjišťuji, že tady s angličtinou nepochodím. Nahodím téměř italštinu a najednou to jde a odpovědi dostávám v angličtině.

Hodinu sedím pod kolonádou a píšu pohlednice. Čas utíká rychle, je čas vyrazit na hotel. Svěřuji napsané pohlednice schránce vatikánské pošty, abych zjistil, že stejně spolupracuje s poštou italskou. Proto mají stejný tarif. To rytíři byli o pěti euro cent levnější.

Jsem žíznivý, tak si už zase v Itálii kupuji balenou vodu. Jen to zasyčí! V půli cesty k metru je konečná tramvaje a linka 19, která v Praze nejezdí, je v nástupní zastávce. Italsky se doptám, zda zastavuje u metra, a jakmile dostanu kladnou odpověď, označuji jízdenku, kterou můžu použít i v metru. Dokodrcám se na hotel a mám toho dost. Zjišťuji, že snídani v ceně z časových důvodů vynechám, a ani mě to nemrzí. Dám si sprchu a dnešní poštovní den zakončím úplně unavený. Tak jen zítra musím stihnout letadlo za tu velkou louži.

Za velkou louži

Ráno vstávám s hladem, což je dobré znamení, že se žaludek uklidnil. Vyrazím z hotelu před snídaní. Řím je ztichlý po hlučné noci. Metro mi jede hned a já jsem hned na nádraží. Nastupuji o dva vlaky dopředu a průvodčí to nevadí. Na letišti si vše sám odbavím, včetně kufru, který posílám sám do temných útrob. Snad se ještě shledáme. Měním si sedačku, abych měl místo na nohy. Lehkým krokem s berlí si to sunu ke kontrole. Ale tam mě nechtějí. Vysvětlí mi, že odbavení do Spojených států amerických má svou zvláštní přepážku.

Vše proběhne dobře, nemusím sundávat ani ortézu jako v Praze. Jen se jim berle sekla v rentgenu, ale naštěstí jsme ji dostali ven. Po kontrole si dávám pořádnou americkou snídani: hamburger se slaninou podle amerického receptu, košík hranolek a velkou vodu. Chutná mi to a žaludek neprotestuje.

Odletová stojánka je samozřejmě až na konci terminálu. Dopajdám se tam a fronta je to pořádná. Jakmile mě však uvidí s berlí, dostává se mi přednostního odbavení. Chtějí mě i posadit na kolečkovou židli a dát echo do New Yorku, abych tam měl stejnou péči. Odmítám to, ale přednostní odbavení není nepříjemné. V počítači zkontrolují pas, povolení k cestě do SSA a palubní vstupenku.

Sedím v zadní části letadla a míst je tu hodně volných. Je to velké letadlo se dvěma uličkami a já mám celou čtyřsedačku pro sebe. Vybaluji polštáře a deku a už ležím. Je to přesně moje velikost. Letadlo má nějaké problémy, tak rolujeme na dráhu asi s dvacetiminutovým zpožděním.

Zamíříme hned nad moře a přelétáme Korsiku, Nice, Paříž, jižní Anglii, Wales a Irsko. A pak už nás ocelový oř (no spíše je to letadlo ze slitin hliníku a dalších kompozitů) nese nad velkou louží. Turbulence přicházejí až nad Kanadou. Na čas dosedáme k prvnímu terminálu letiště JFK. Tak jo, už jsem tady. Těch necelých devět hodin vleže příjemně uteklo a občasné přestávky na jídlo byly jen milým vytržením.

Letiště je moderní a líbí se mi tu. Ani se nenaději a už jsem u imigračního. Zeptá se jen tak ze zvyku: „Jak je?“ Odpovím: „Fine!“ Pak mi sejme otisky prstů na rukách, nasnímá duhovku a rozvážně mi otiskne první razítko do nového pasu. Vyzvedávám si kufr a značenou trasou se dostávám k letištnímu vlaku. Ten je plně automatizovaný a odváží mě z letiště oklikou po všech terminálech ke stanici metra. Tady už je tlačenice, ale koupě lístku mě nerozhodí, pomáhám Němcům přede mnou. Za chvíli jsem na nástupišti metra a tady už je to přesně takové, jaké to znám z amerických filmů. S lehkým přestupem přes perón změním linku E za linku F, která mě přiváží k hotelu.

Zjišťuji, že moje metrokarta nelze použít na týdenní. Tak si za další dolar pořizuji druhou a nahrávám si týdenní kupón. Snad mi zítra bude fungovat!

Time Square, Broadway a Rooseveltův ostrov

První kroky návštěvníka tohoto velkoměsta musí vést do tepajícího neklidného srdce, kterým je náměstí Times Square. Do dnešního dne jsem toto náměstí znal pouze z televizních záznamů oslav Nového roku. Možná jsem očekával příliš, ale když jsme vystoupili z podzemní dráhy mezi mrakodrapy a prodírali se davem lidí, kteří se pohybovali z jednoho bodu do druhého, nějak se mi nedostavil ten pocit „Jo, jsem tady! Držím prst na neklidném neurotickém uzlovém bodě tohoto ikonického amerického velkoměsta!“ Tak jsme si rušnou křižovatku prohlédli a nic nás tu nedrželo. Ani všudypřítomné světelné reklamy.

Vydali jsme se po jediné ulici, která nedodržuje pravoúhlý řád urbanisticky navrženého města. Tím je vlastně Broadway proslulá. Prostě Broadway je výjimečná a předurčená k jinakosti. Možná je to zataženou oblohou, možná vzpomínkou na Hongkong, ale na mne magičnost tohoto místa nepůsobí. Záměrně jsme se vyhnuli divadelní části ulice, třeba tam na mne umělecký duch zapůsobí mnohem více.

Ulice nás dovedla k dalšímu náměstí (spíše větší křižovatce), které se jmenuje Herald Square. Nutno podotknout, že Pavel, díky aplikacím ve svém novém chytrém mobilním telefonu, našel poštu na 38. ulici. Číslování ulic v pravoúhlém systému má svůj řád. Ulice od východu na západ jsou postupně číslované a taktéž třídy od jihu k severu. Nedaleko Herald Square se nachází mrakodrap Empire State Building.

Na náměstí je oáza klidu. Malý parčík kde je možné posedět u skládacích stolků na skládacích židlích. Usedáme a nasáváme vůni květin, neboť zde se nesmí ani kouřit. Je pravda, že oproti Římu je zde méně kuřáků (alespoň těch viditelných). Domlouvám se, že placená návštěva vyhlídkové plošiny nedalekého mrakodrapu za těchto klimatických podmínek je nevhodná. Počkáme si na lepší počasí, které má být o víkendu.

Naše pozornost se obrátí k malému ostrovu (New York se rozkládá pouze na ostrovech) uprostřed Východní řeky (East River). Pět stanic metrem a vystupujeme u newyorské tramvaje. Je tu jediná, ale nečekejte pozemní kolejové vozidlo. Tramvají se tu rozumí visutá kabinová lanová dráha. Ta nás podél mostu Quennsboro Bridge přenese vzduchem na Rooseveltův ostrov. Velkokapacitní kabina v našem směru je téměř prázdná, tak si jízdu užíváme. Na všechnu dopravu po městě veřejnou dopravou nám stačí „newyorská tramvajenka“ Metrocard.

Na ostrově má Pavel za cíl nalézt místní kešky. Vyrazíme tedy od stanice lanovky na jih. Otvírá se nám nádherný pohled na nábřeží s výškovými domy čtvrtí Upper East Side a Midtown. Vidíme i cíl naší zítřejší cesty – budovy OSN. Při pohledu na OSN si vzpomenu na prezidenta republiky a ve spojení s berlou hned chytám hradní manýry. Pavel s mým přispěním nachází rychle kešku a provede záznam o nalezení.

Nacházíme se v blízkosti místní technické univerzity a Pavlův chytrý mobil se automaticky přihlašuje do mezinárodní univerzitní sítě wi-fi. Jsem zvědav, jak Pavel vysvětlí, že tu není pracovně! Zřejmě však své připojení nemusí nikomu vysvětlovat. Ale příjemně nás tato situace pobavila, třebaže spadá do kategorie strojařských vtípků.

Na jižní špici ostrova je vybudovaný Rooseveltův park čtyř svobod. Odkazuje se k významnému projevu prezidenta Roosevelta o stavu Unie v roce 1941 (rok, kdy Spojené státy vstupují do druhé světové války). Je odtud nejlepší a nejfotogeničtější pohled na OSN. Parku vévodí obrovská hlava zmíněného prezidenta. Tady je mi dobře. Je tu klid, zeleň, divoké husy se tu pokojně pasou na šťavnaté trávě a dokonce je tu drobný pěvec z ptačí říše, který není plachý. Zřejmě však pobýval v nějakém klimatizovaném prostoru a upozorňuje na sebe neustálým kýcháním. Tak mu přeji na zdraví a doufám, že nemá ptačí chřipku.

Na ostrově je stanice metra, kam zamíříme. Pod řekou nás metro přepraví rovnou k hotelu. A nám po osmi kilometrové chůzi zbývá jen oslavit osobní Pavlův rekord v překonání dvanácti tisíc kroků za den. Hořce si povzdechnu, že s berlí a drobnými krůčky jsem učinil zřejmě o nějaký krok navíc.

A jak to oslavit než pořádnou večeří. Za rohem je čínská restaurace. Každý si objednáváme polévku a hlavní jídlo. Já zůstávám věren tradici a dávám si mé oblíbené mořské potvory. Polévka z nich je lahodná a hřebenatky s humří omáčkou vábí. Pavel se drží tradice též a objednává si kuřecí nudlovou polévku a hovězí s houbami. Velikost porcí nás šokuje a vybavuje se nám opulentní večeře na Americké Samoi. S vypětím sil si s tím poradíme, třebaže Pavel potupně nedojídá. Aspoň že díky útratě máme bonus v podobě dvoulitrové zázvorové limonády.

Návštěva OSN

Na dnešní den jsem se obzvlášť těšil, neboť máme naplánovanou návštěvu Spojených národů. Vstupenky na prohlídku jsem zakoupil přes internet dříve, tak máme za úkol se dostavit na požadované místo v určený čas.

I Pavel se nemohl dočkat. V Praze si nastavil do svého chytrého telefonu upomínku na návštěvu OSN. Jenže chytrý telefon nevyhodnotil časový posun a po čtvrté hodině ranní se rozezvučel, abychom nezapomněli. Tato drobná a možná i úsměvná historka předurčila dnešní Pavlův den.

Hotel je úplně plný a odráží se to i na snídani, kde si nemáme pomalu kam sednout. Po snídani zjišťujeme, že nám autobus ujel před nosem a další ne a ne jet. Když už konečně přijede, nastoupíme a Pavel si splete jízdenky a označí tu, kterou má připravenou na cestu na letiště. Opět drobná komplikace, která je řešitelná, jen to Pavla zbytečně stojí necelé tři dolary.

Přestup na metro na nové stanici se nám povede napoprvé. Je však už špička a metro z předměstí přijíždí úplně plné. Poslední volné místo mi obsazuje mladík, který raději nevnímá svět kolem sebe. Vedle sedící slečna jen zakoulí očima a pouští mě sednout. Naše zraky se setkaly a vyměnili jsme si nechápavé pohledy nad dnešní mládeží.

V metru se Pavla ptám, zda si vzal s sebou vytištěnou vstupenku. Dostává se mi nepřekvapivé odpovědi: „Ne!““ To už nás linka metra číslo sedm pod řekou East River přiváží do Midtownu a je potřeba vystoupit. Výstupy z metra jsou sofistikované a musím napsat, že se téměř vždy trefíme tam, kam chceme. I zde nám autobus k OSN ujel před nosem. Máme čas a deset minut na zastávce před skvostným mrakodrapem Chrysler Building uteče jako nic.

Přicházíme do návštěvnického centra OSN, které je přes ulici od vstupu. Ve dveřích stojí uniformovaný policista a zbytečně se vyptává. Zajímá ho, kde jsme vzali vstupenky, kdo je kupoval a další podrobnosti. Pak to vyhodnotí tak, že já můžu dovnitř klimatizované úřadovny a Pavel musí čekat venku na horkém slunci. Během chvilky mi vystaví propustku s fotkou a pro Pavla získávám zelenou pásku na ruku.

Konečně můžeme přejít silnici a vstoupit branou na území Organizace spojených národů. Dnes se právě bude konat dobročinný bazar pro Jemen. V rámci tohoto bazaru se budou prodávat národní jídla jednotlivých států za kulturního programu. Ale to vše až po jedenácté hodině. Vejdeme do vstupní haly, kde je příjemně a klid. Zamíříme rovnou k poštovní přepážce, neboť OSN má právo vydávat vlastní známky. Vydává je v amerických dolarech a tarifech americké pošty, dále ve švýcarských francích pro sídlo v Ženevě a naposledy v eurech pro vídeňské sídlo. Nairobské sídlo známky nevydává. Vybereme si pohlednice i známky a usedáme si ke stolkům, abychom naplnili osud pohlednic. Pavel zjišťuje, že obdržel o známku navíc. Je to poctivý Čech, tak ji jde vrátit, neboť je určená pro Ženevu a Pavel není žádný filatelista.

Dopisujeme pohlednice a Pavel objevuje další nepotřebnou známku. U pošťačky získává sympatie. Nákup upomínkových předmětů si necháváme na později. Až budeme mít po prohlídce sídla OSN v New Yorku. Na prohlídku nás jde dvacet a provází nás mladá dívčina s brilantní angličtinou, teda brilantní pro mé uši. Prohlédneme si vstupní foyer, kde jsou umístěné umělecké dary jednotlivých států. Dále jsme vedeni dlouhým koridorem k Radě bezpečnosti OSN, kde právě probíhá zasedání a my ho vidíme pouze zprostředkovaně přes monitory. Ve vedlejším sále Ekonomické a sociální rady OSN zasedání má právě přestávku, tak můžeme nahlédnout dovnitř. Ale nejúchvatnější pro mne je návštěva Valného shromáždění OSN, kde zasedá najednou šest krát sto devadesát tři zástupců organizovaných zemí. Na některá zasedání můžou i zástupci Palestiny a Vatikánu, jež jsou přidruženými zeměmi.

Po hodině prohlídka OSN končí a my se vracíme do obchodní části. Všude už je plno lidí, hluku a dopolední chvíle klidu skončily. Zeptám se, zda bychom mohli do pasů obdržet na památku razítka OSN. Jsem ubezpečen, že to možné je. Musíme však na poštu. Vystojíme frontu a Pavel spiklenecky mrká na pošťačku, která si ho pamatuje. Jenže razítka dávají do svých pasů OSN, které cestovními pasy ani nejsou. Ničemu nepomáhá jemný nátlak Pavla a naše novotou zářící pasy jsou bez razítka OSN.

Propleteme se ke stánkům s jídlem, ale nic nás neuchvátí. Všude plno lidí, nemůžeme si jídlo ani pořádně prohlédnout a hlavně není možnost si k jídlu do stínu sednout. No není si vlastně vůbec kam sednout. Zastavíme se u stánku Slovenska, abychom zjistili, že nabízejí Fidorky od Opavie, které se na Slovensku nikdy nedělaly a ani slovenské nikdy nebyly. Ale v tomto globálním světě je těžké najít něco původního. Na nabídku domácího ořechového závinu a za dolar nereflektujeme a opouštíme výsostné území Organizace spojených národů.

Jednu třešničku na pomyslném dortu jménem New York máme za sebou. Tu druhou snad sezobneme zítra.

Procházka na mostě

Město New York je městem ostrovním. Některé ostrovy jsou velké, např. Long Island nebo Manhattan a některé jsou menší, ať už zmiňovaný Rooseveltův či Guvernérův. Proto nemůže nikoho překvapit, že na území města jsou spojnicemi nejen tunely ale hlavně mosty. Na první pohled se jedná o mosty výstavní. Většina z nich je zavěšená na lanech a dávají městu nádech přelomu 19. a 20. století, což je v zajímavém kontrastu k výškovým budovám nejen 20. ale i 21. století.

Architektonicky nejzajímavějším a turisty nejnavštěvovanějším je most spojující Dolní Manhattan s Brooklynem. A podle Brooklynu nese své pojmenování. Postaven byl v roce 1875 a od té doby je živou tepnou tohoto amerického velkoměsta.

Vystoupíme z podzemní dráhy přímo u paty mostu. Bezděčně objevujeme i radnici, která tu stojí již přes sto let též. Brooklynský most je zkonstruovaný tak, že má po stranách jízdní pruhy a chodník vede středem. Na úpatí mostu se hned zorientujeme, neboť jedna strana je určená pěším a druhá cyklistům. A oběma vyhrazenými pruhy proudí nekonečné davy. Chodci to mají ztížené, neboť v jejich části jsou pouliční prodejci občerstvení, upomínkových a uměleckých předmětů.

Po pár metrech stánky končí a chodník je využitelný v celé šíři. Jenže k prvnímu pilíři je to daleko a hlavně do kopce. Chvílemi mě dav s berlí doslova poponese, chvílemi se musím vyhýbat já. Někteří turisté přecení své síly, dojdou k prvnímu slušnějšímu fotogenickému místu, pořídí si obrázek a peláší pryč. Do toho stále slyším cyklistické zvonky, jelikož někteří z nás jsou neukáznění a blokují pruh pro kola.

Už z dálky vidím, že nahoře na pilíři vlaje americká vlajka a jsou tam lidé. Pavel mě přesvědčuje, že to jsou sochy. Jenže sochy se pohybují. To by byla pěkná vyhlídka! A jelikož není nikde schodiště, tak určitě pilířem jezdí zdviž. Po půl hodině se dostáváme pod pilíř a zjišťujeme, že pilíř není volně přístupný, ale newyorská policie zde nacvičuje záchranné práce.

Mezi pilíři už davy turistů neproudí, tak je čas se rozhlédnout po řece. East River je zde již mohutnou řekou se silným proudem. Pruhy pod auta klesly pod chodník, tak je výhled nerušený. Severním směrem se přes řeku ve značné výši klene Manhattanský most, na východě se pnou k nebi brooklynské mrakodrapy, na západě břeh lemují výškové budovy Manhattanu a na jihu se otvírá pohled na přístav se zaoceánskou lodí, zmíněný Guvernérův ostrov a na sochu Svobody.

Poprvé vidím na vlastní oči to, co miliony lidí toužili spatřit. Pokud totiž z lodi spatřili tuto nazelenalou sochu s pochodní v ruce na vysokém masivním podstavci, znamenalo to pro ně konec bědného života ve staré Evropě a začátek nového lepšího života za velkou louží. Alespoň takto se jim zhmotňoval jejich americký sen o prosperitě a svobodě. Já si svůj americký sen nesním, přesto se mě lehký záchvěv zmocňuje, když se snažím s vysokým přiblížením sochu zvěčnit na paměťovou kartu mého kompaktního fotoaparátu.

Záchranáři slézají po jednom z hlavních lan dolů. Akce se zřejmě vydařila. Nám se procházka na mostě líbila, takže i naše akce může zdárně skončit. Už rozumím davům turistů na Karlově mostě, jelikož princip cestování je stejný v Praze i v New Yorku. Malá douška na závěr. Na Brooklynském mostě jsou umístěné cedule zakazující umisťování visacích zámků na most pod pokutou 100 amerických dolarů. Přesto i zde vandalové řádí a pár zámečků rafinovaně poschovávaných vidím.    

Dostaveníčko s Dámou

Druhou pomyslnou třešničkou na dortu je pro nás návštěva staré dámy. Dáma přijímá návštěvy pouze ty, které k ní připlují. V přístavišti lodí jsme načas. Je třeba si vystát dlouho frontu na bezpečnostní prohlídku. Co kdyby chtěl někdo Dámě ublížit? Naštěstí si nás pořádková služba všimne a díky mé berli se nám daří předběhnout (s berlí velmi úsměvné) celou frontu a dostáváme se přesně ve 13 hodin k rentgenům. Stará dáma si potrpí na dochvilnost, tak máme radost, že se nám daří.

Po obligátní prohlídce jsme davem hrnuti k molu. V tuto chvíli čarovná moc ohleduplnosti mé berle končí. Turisti se ženou hlava nehlava, berle neberle. Drze mě odstrkují a nadávají mi, že překážím. Nasadím výraz ve tváři, že je lituji a víc to neřeším. Na loď se samozřejmě dostaneme, stejně jako ostatní. Máme pěkná místa na horní palubě a těšíme se, až nám Dáma pokyne na přivítanou.

Loď pluje rychle a za chvíli Dámu vidíme v celé její kráse. Odpolední slunce ji pěkně nasvěcuje. To už loď přistává u mola a strkanice může začít nanovo. Nikam se s Pavlem necpeme, však Dáma o nás už ví a neuteče.

Myslel jsem, že nás bude cudně vítat, ale všichni příchozí vidí její pozadí. Nehodí se Dámu obtěžovat batohy, tak si je poslušně zamykáme do skříněk za vratnou zálohu čtvrťák. A tady dochází na lámání chleba. Dáma každému dostaveníčko nedopřeje. Někdo musí zůstat venku. My s Pavlem však máme to privilegium, že můžeme vstoupit. Předpokoj samotný je monumentální, není divu, však Dáma něco váží. My můžeme vystoupat až k jejím nohám. Pavel zkouší schodiště, já si počkám na výtah.

Jsme na vrcholu monumentálního podstavce, na kterém se k nebi tyčí Dáma, jeden z dlouholetých symbolů New Yorku. Kolik lidí ji toužilo spatřit na vlastní oči. Kolik radosti vykouzlila, když se po dlouhé plavbě přes Atlantik pasažérům zaoceánských lodí zjevila.

Ano, je to tak. Dnes máme dostaveníčko se sochou Svobody. V podstavci trávíme více než hodinu, abychom si prohlédli muzeum výstavby sochy. I z ochozu podstavce je krásný výhled. Pavel si opět dává schodiště a já se svezu výtahem zase dolů.

Čas pokročil, je vhodné po tomto až dojemném dostaveníčku něčeho pojísti. Naštěstí je tu kiosek s chutným občerstvením. Teď nezbývá než si opět vystát frontu na loď. I když je fronta děsivá, loď ji v klidu pojme. Tentokrát se usazujeme na prostřední palubě. Loď udělá kolem Dámy půlkruh a přeplouvá z Liberty Islandu na Ellis Island.

Malá vsuvka o administrativním dělení. Řekou Hudson prochází státní hranice New Yorku a New Jersey. Liberty Island s Dámou je ve vodách, které patří New Jersey, ale ostrov samotný je územím státu New York. Celý ostrov je zapsán na seznam památek UNESCO a je americkým národním parkem. Ellis Island sloužil jako první zastávka zaoceánských parníků v New Yorku a přicházející zde podstupovali první přijímací pohovor. Proto z bývalé budovy pohraniční stráže je nyní muzeum imigrace a přistěhovalectví. Jenže tento malý ostrov, který byl přestupní stanicí mezi starou Evropou a Novým světem se během času rozrostl. Takže část ostrova (ta původní) patří státu New York a větší část patří státu New Jersey.

Vylodili jsme se v poklidu, neboť mnoho turistů už zase spěchá dál a tento ostrov je jen zdržuje. My jsme si prošli muzeum, přemítali jsme, jaké to muselo být a kolik nadějí a očekávání v této budově vzalo za své. Na stolkách pohraničníků jsou kopie z května roku 1912 a hemží se to tam převážně českými jmény. V části muzea, které je věnováno novodobým uprchlíkům, nacházíme krátké video, kde svůj příchod do Spojených států amerických popisuje Martina Navrátilová. Zajímavé to bylo.

Čas se nachýlil, loď je právě v přístavu, spodní paluba je narvaná k prasknutí, ale personál lodi mi vyčlení místo k sezení. Za pár minut přistáváme na jižním cípu Manhattanu. Otáčím se a v pozdním odpoledním slunci vidím Dámu, která neochvějně stojí s pravou nohou mírně pokrčenou a v pravé ruce třímá hořící pochodeň. Mimo jiné se jedná již o pátou variantu plápolajícího ohně.

Tak s touto Dámou jsem měl dnes odpoledne dostaveníčko. A až teď mi dochází, možná trochu pateticky, že dostaveníčko se Svobodou může mít každý z nás. Jen někdo může mít okrajové vnější podmínky těžší. Přesto to na svobodu nemá vliv. Dámu jménem Svoboda musí mít každý sám v sobě a dostaveníčko s ní mít za každodenní svátek.

S hlavou v oblacích

Dnešní den jsme zasvětili dalšímu newyorskému jevu. Tím jsou mrakodrapy. A některé mrakodrapy byly stavěné tak, aby poskytovaly návštěvníkům nadhled. Není nic krásnějšího, než za krásného dne vystoupat na vrchol a pohlédnout do krajiny, abych parafrázoval slova nedávno zesnulého Luďka Munzara z pořadu o rozhlednách.

První mrakodrap na dnešní cestě, který se nám připletl do cesty, stojí v severní části Manhattanu jižně od Central Parku. Jedná se o soubor budov Rockefellerova centra. Chvíli nám trvalo, než jsme se zorientovali po východu z metra, ale na druhý pokus jsme dorazili ke vchodu. Je příjemné sobotní ráno, hodinky ukazují něco lehce po půl desáté a my si kupujeme vstupenky.

Rychlovýtah nás v mžiku vyveze do 67 patra. Zde jsou první vyhlídkové plošiny. Trochu tlačenice, ale přiměřená. Okraje jsou zabezpečené tabulemi tvrzeného tlustého skla, mezi kterými jsou ponechané mezery přímo pro objektivy návštěvnických fotoaparátů. Díky své berli objevuji zastrčený výtah, který má tlačítko do 66. patra, kde jsou záchody, další tlačítka jsou do 69. a do 70. patra. Samozřejmě jedeme až nahoru.

Z výtahu vstupujeme na střechu, kde není moc návštěvníků. Uděláme povinně pár snímků a usedáme si na plechovou stříšku určenou k sezení a kocháme se pohledem na jih. Kousek od nás se tyčí Empire State Building, vidíme i věžovou střechu krásného art deca Chrysler Buildingu a na konci Manhattanu se pnou k nebi moderní mrakodrapy v čele s One World Trade Centra, který je hrdým nástupcem dvojčat.

Vybavuje se mi 11. září 2001 a přemýšlím, jak to muselo být pro návštěvníky této vyhlídky The Top of the Rock hrůzné, pokud otřesný útok spatřili v přímém přenosu na vlastní oči. Plaším chmurné myšlenky a oddávám se příjemnému vlahému vánku, který zde vane. Jelikož je pod námi terasa 69. Patra, nemusí tu být skleněné zábrany. Jsme na samém vrcholu Rockefellerova centra a sedíme tam asi hodinu. Pak už nás čeká cesta dolů. Nejdříve zastávka v 69. patře, pak přímá cesta do patra 66. Z výtahu přímo na záchod.

Když sjíždíme dolů výtahem, promítá se nám na stropě výtahu poloprůhledný text a vidíme modrá světla, která lemují šachtu, kterou se zdviž řítí dolů.

Pokračujeme na jih a další zastávkou je již spatřený Empire State Building. Díky kouzelné hůlce můžeme jít expresním koridorem, ale moc lidí tu není, tak to nemá kýžený efekt. Říkám však Pavlovi, že pokud někam příště pojedeme, nevybavuji se touto zdravotnickou pomůckou já.

Výtahem se dostáváme do patra s číslem 79. Cestou nahoru nám promítají na strop, jak se stavil mrakodrap. Nahoru mi zalehly uši. Přestoupíme do dalšího výtahu, který nás vyveze do 86. patra. Tady je vyhlídka klasicky zděná a na zeď přidělané těžké svislé mříže. Oproti Rockefellerovu centru jsou tu dalekohledy zdarma. Je tu mnohem stísněnější prostor a i počasí se kazí. Máme mlhavé sluníčko, to znamená, že jih Manhattanu se halí do oparu.

Je to zřejmě nejprofláknutější vyhlídka a sobotní poledne tomu nepřidá. Slyším tu tři české rodiny, ale nehlásím se k nim. Severním pohledem vidíme Rockefellerovo centrum, kde jsme byli před chvílí a na jihu sledujeme One World Trade Centre, kam se vydáme za chvíli.

Cestou dolů zalehnou uši Pavlovi. Mezi jednotlivými vyhlídkami se přepravujeme metrem. Nevím, zda se o mně ví, že jsem v Praze informátorem městské dopravy, ale i tady se mě pár lidí už ptalo na cestu. Dlužno podotknout, že linkové vedení metra je srozumitelné a dobře značené.

Vystupujeme na konečné linky metra E, která se jmenuje World Trade Centre. Na povrchu vidíme moderní mrakodrapy, které tu nestojí dlouho. Však také hned vedle nich je Památník 9/11, což je americky zapsané černé datum moderních newyorských (možná i amerických či světových) dějin.

Zamíříme na poslední dnešní plánovanou vyhlídku. Zjišťujeme, že nejdřívější vstup je až za 90 minut. Pauzu využijeme k obědu a prohlídce památníku. Památník je udělaný citlivě a líbí se mi i pro svou pietu.

Už je náš čas a opět po nezbytné bezpečnostní kontrole nás rychlovýtah žene do nebe. Vyhlídka se nachází na 104. patře. Jelikož se jedná o moderní budovu, je vstup na vyhlídku udělaný moderně a efektně. Taková americká show. Pak už se nám otevírá uzavřená vyhlídka a s ní výhledy do celého okolí. Vidíme znovu Dámu, Brooklynský most, vedlejší stát New Jersey, radnici New Yorku a v dálce Empire State Building. Dáváme s Pavlem vyhlídkový newyorský hattrick.

Tady se mi líbí, ale za nejpůsobivější vyhlídku považuji tu v Rockefellerově centru. Počasí se vyčasilo a máme i odtud nádherné panoramatické výhledy a ani nevadí, že je nás tu tolik. New York z nadhledu má prostě něco do sebe.

Neděle v Central Parku

Když je slunečná neděle, a jste v New Yorku, musíte vyrazit do Central Parku. Jelikož všechny podmínky jsou splněné, vystupujeme z metra v jihovýchodním rohu Central Parku, přímo u hotelu Plaza. Překvapí nás policejní zátarasy, rušná ulice je přehrazena dvěma popelářskými auty a všude plno policistek a policistů a k tomu davy lidí s portorickými vlajkami.

Na dnešní neděli připadá Portorický národní den a 5. ulice je vyhrazena pro slavnostní průvod. Vzpomenu si na oblíbený film „Hello, Dolly!“, kde se koná slavnostní průvod po 14. ulici. Tak se postavíme k jedné ze zábran, dostaneme portorické mávátko a čekáme na tu parádu. Dlouho se nic neděje, tak jde Pavel na výzvědy za místními policisty. Průvod vychází v 11 a k nám dorazí za 15 až 20 minut, což je právě teď. Já jsem na Portoriku byl, tak vím, že čas nehraje důležitou roli.

V půl dvanácté projíždí automobil s televizním štábem, před námi zastaví policejní auto, aby předalo mobilní zábrany, a naštěstí zase odjíždí. Čelo průvodu už je tu. Nejdříve jdou papaláši, za nimi policejní sbor a jednotka hasičů, zřejmě tyto sbory jsou složené i z příslušníků hlásících se k portorickému původu.

Po oficiální části průvodu vyrážíme konečně do Central Parku. Stejný nápad ovšem mají všichni obyvatelé města, alespoň to tak vypadá. V plánu je obejít celý park. Po pár krocích s berlí usedám na lavičku ve stínu a kochám se pohledem na kontrast mrakodrapů a zeleně. V parku je mnoho lidí se psy. Psi jsou na vodítku a nikde není vidět jediné psí hovínko.

V parku je plno ptáků, ve vodě jsou ryby a želvy. Po chvilce odpočinku dojdeme do návštěvnického centra, kde si vezmeme podrobnější plán parku. Pavel hořce lituje, že jsme si park nechali na neděli, neboť při takovém množství lidí bude těžko hledat kešky, a že jich v parku je!

Vstupujeme do aleje literátů, která je lemovaná vzrostlými severoamerickými jilmy. První sochou aleje je socha Kolumbova. Ani jsem netušil, že to byl literát. Pak už tam sedí Walter Scott a další. Promenáda nás dovede až k Terase Berthesda a najednou jsem v jiném filmu. Kolem mě se prohání Berger a jeho parta a potkávají tu Bukowského. Jedná se o film „Vlasy“, který se tu na několika místech točil. A já na tomto ikonickém místě močil. Samozřejmě na veřejných záchodcích. Doba květinových dětí a nevázané svobody je pryč.

Central Park je pozoruhodný tím, že přes něj oddělenými koridory vedou čtyři silnice. Od fontány, která zdobí zmíněnou terasu, zamíříme podél rybníku, kde se to hemží lodičkami, k východnímu okraji parku. Mě zajímá pojetí sochy Alenky v říši divů a Pavel tam má někde schovanou kešku. Jenže ouha, kvůli průvodu je východní část přiléhající k 5. ulici pro návštěvníky parku uzavřená. Pavel nenápadně překoná stráž parku, ale narazí na policisty, kteří ho nekompromisně vracejí zpět.

Průvod zdaleka neskončil, slyšíme bubny a hudbu. My však pokračujeme klidným parkem Metropolitnímu muzeu umění, před kterým se tyčí egyptský obelisk. Tady se s Pavlem rozdělíme. Pavel zamíří do centrální části parku hledat kešku a já se s berlí pajdám na hráz nádrže pojmenované po Jacquelině Kennedyové Onassisové. Beru to po východní straně. Během čtvrt hodinky mě Pavel dojde a sděluje, že byl opět neúspěšný.

Z hráze vidíme všechny tři okraje parku. Není divu, park je půl míle široký a na délku má 2,6 míle. Přiběhne k nám veverka, ale neloudí, spíš je zvědavá. Zjistí, že dva čtyřicátníci nejsou pro ni zajímaví, tak zapózuje a odhopká si za svým.

Když zdoláme východní hráz, je potřeba si na chvíli odpočinout na lavičce ve stínu. Naštěstí všude po parku jsou pítka, tak se člověk na sluníčku nevysuší. Dostáváme se do severní části parku, který má divočejší ráz a je kopcovitější.

Vyrazíme přes Severní louku, kde sledujeme trénink i zápas baseballu. Fascinuje mě, co tu lidí sportuje. Je tu mnoho chodců a běžců. Bruslaři a cyklisté mají vyhrazenou dráhu a mezi chodce se nepletou. Jen občas je třeba jejich okruh překonat, ale naštěstí jsou tu přechody se semafory. Je možné si půjčit kolo, ale ne pro individuální jízdu. Musíte absolvovat předem daný okruh s průvodcem. I zelené plochy jsou tu rozčleněné na plochy pro piknik, sportování a lenošení. A dlužno dodat, že nikdo dané vymezení nepřekračuje. Vzpomínám si na film „Love Story“, kdy tu ústřední dvojice filmu v zimě bruslí na kluzišti.

Po překonání Severní louky se noříme do džungle. Místo je označeno jako The Ravine (Rokle) a opravdu to rokle je. Tady se daří Pavlovi nalézt vytouženou kešku, ale musí asi čtvrt hodiny čekat, neboť v tomto opuštěném koutě parku jde najednou jedna výprava za druhou.

Radostně se vyškrábeme na nejvyšší vrchol Great Hill, který má asi 40 metrů. Odtud je to z kopce dolů k severozápadnímu rohu parku. Těsně před východem z parku si dáváme pozdní lehký oběd v podobě dvou hot dogů.

Na náměstí je vstup do metra a podél parku uháníme 4 stanice podzemkou. Cestu nazpět bych už neušel. Vystupujeme nedaleko Shakespearova divadla a zámku Belvedere. Zámek je v rekonstrukci, ale měl by se letos otevřít opět veřejnosti. V divadle je možné zdarma sledovat hry anglického dramatika.

Scházíme přes Shakespearovu zahradu a dostáváme se do části The Ramble (Tulák) Je tu nespočet cestiček a je těžké najít tu pravou. Opět se s Pavlem rozdělujeme. Já mířím nejkratší cestou k mostu Bow Bridge (Luk most) a Pavel to bere oklikou.

Na mostě se shledáme. Už mám toho dost, naštěstí nás čeká poslední zastávka v parku. Směřujeme do kopce na Strawberry Fields (Jahodová pole). Vyšplhám se z posledních sil a vidím kruhový památník na zemi s nápisem „IMAGINE“. Pár kroků odtud byl 8. prosince 1980 před svým domem The Dakota zastřelen John Lennon.

U památníku dívka asijského vzezření hraje nějakou píseň na kytaru, předpokládám, že Lennonovu, a pár lidí si jako my snaží vyfotografovat toto místo. Definitivně opouštíme Central Park a musím přes únavu přiznat, že neděle v Central Parku byla nádherná.