Sdílej cestolog:
()

Nový Zéland byl pro mě celoživotním snem. Zároveň také částečně nedostižným snem, protože člověk si říká, že cesta na tak vzdálené a vysněné místo vyžaduje ten nejvhodnější moment a podmínky, čas na plánování atd atd atd. Není to pravda.

Ještě těsně před Vánoci jsem chodila do práce a pak se během pár dní okolnosti změnily a já se rozhodla v práci skončit a skočit tak trochu do neznáma. Zase jsem mohla téměř cokoliv, což člověku dává svobodu a možnosti, s tím ale souvisí i stres, jakou z těch možností si vybrat. A tak jsem se dva dny před Vánoci vzbudila s myšlenkou, že bych mohla vyjet za tím největším snem – na Nový Zéland. Obepsala jsem tři své bývalé spolužáky z gymplu, kteří tam doteď pracují a cestují, že si s tou myšlenkou pohrávám a všichni mě v tom podpořili. Původně jsem chtěla jet sama, protože jsem nevěděla o nikom známém, kdo by se mnou na těch pár týdnů letěl. Pak mi brácha doporučil, ať napíšu na nějakou cestovatelskou seznamku, že se určitě někdo najde. Našel a hned! S Pájou jsem se pár dní nato sešla v Praze a během pár hodin jsme si ujasnily, jak to všechno uděláme. Skvěle jsme si sedly a měly radost, že jsme se našly. Pak jsme koupily letenky, zarezervovaly auto a pár dalších věcí a za pár týdnů jsme vyrazily.

20.2.2020

Den odjezdu. Ať se snažím, jak se snažím, málokterý můj odjezd se obejde bez hysterčení. Ještě několik minut před odjezdem na vlak do Prahy jsem se snažila nějak pěkně sbalit stan, který jsem se předtím snažila vydrhnout. Přísné podmínky týkající se vstupu do země (čisté podrážky a vybavení na kempování, potřeba deklarovat většinu jídla a jiného zboží) mě (právem) děsily.

První z našich celkově čtyř letů byl jen do sousedního Německa, do Frankfurtu. Tam jsme uvelebily na sedačkách a čekaly na náš let do Singapuru. Zbývalo nám něco přes hodinku do letu a najednou k nám přišel nějaký pán a ptal se, jestli letíme do Singapuru a jestli může vidět naše letenky. Pak nás upozornil, že čekáme u jiného gate. V ten samý čas totiž letělo do Singapuru i jiné letadlo. Takže jsme od B doslova letěly na Z. V životě nás už nikdo takhle rychle neuvidí běžet. Místy jsme propadaly panice, že přiběhneme moc pozdě, a to letadlo nám uletí. Představa, že volám domů a říkám jim, že moje cesta na Zéland skončila ve Frankfurtu, mi moc klidu nepřidala. Nakonec jsme to ale stihly a u Z si všimly pána, který měl cedulku s kódem toho druhého letu a s pokynem jít na B.

21.2.2020 + 22.2.2020

Následovalo 12 hodin letu, kdy jsme baštily, dívaly na nejnovější filmy a spaly. V Singapuru jsme byly ohromené interiérem letiště – botanická zahrada, obrovský umělý vodopád a bohužel málo času na to si to tu projít.

Následoval let do Aucklandu a zase stejné kolečko jídlo-filmy-povídání. Jeden noční spánek máme za sebou, takže během tohoto letu nespíme vůbec. Při přistání máme turbulence a ve mně se opět probouzí ohromný strach z létání. Letadlo neklesá, ale padá – minimálně takový mám dojem. Mám strach o můj sen se (živá) podívat na Zéland. Přistáváme v Aucklandu, který se nachází na severu Severního ostrova. Následují asi 3 hodiny, které trávíme v různých frontách a na kontrole, kde nám projíždí stan a všem kontrolují, jestli nemají špinavé podrážky. Máme flexi jízdenku do Christchurch a letíme tam o několik hodin dřív, než jsme původně zamýšlely. Během čekání na hodinový let na Jižní ostrov na nás doléhá brutální únava, zmokneme a přemýšlíme, kde je to léto, na které jsme se tak těšily. Přilétáme do Christchurch, lezem do prvního busu a na první pokus vysedáme poblíž našeho hostelu (mám data, proto se orientujeme). Jsou 4 odpoledne, dáváme si sprchu a na několik hodin usínáme. Pak se hladové probouzíme, jdeme si koupit něco k jídlu a pití. Za 10 dolarů kupuju vodu a dvě prošlé instantní polívky.

23.2.2020

Probouzíme se (kvůli jet lagu) už kolem 4 ráno a jen poleháváme. Venku svítí krásně sluníčko, potkáváme na hostelu spoustu vysmátých a pohodových lidí. Nejvíc mě zaujme kluk, který je převlečený za hot dog. Vyrážíme do města, procházíme si botanickou zahradu a centrum, které je malinké, pěkné a zároveň dost autenticky připomíná smutnou událost, která ho potkala v roce 2011, kdy v Christchurch udeřilo velmi silné zemětřesení.

Autobusem se vydáváme ke Christchurch Gondola, kterou se dostaneme až na Mount Cavendish, odkud je nádherný výhled na hory i pobřeží. Odtud se ještě vydáváme na prochajdu po okolí a užíváme si sluníčka.

Později se procházíme ještě po městě a cestou na sraz za mou spolužačkou z gymplu Eliškou, která pracuje na Zélandu s přítelem, potkávám (napůl náhodou) mou další spolužačku na pivu. S Eliškou a jejím přítelem si dávám mé první pivo za 10  dolarů a povídáme si o životě na Zélandu.

24.2.2020

Opět vstáváme mnohem dřív. Dopoledne vyzvedáváme auto, při vyplňování dotazníku týkajícího se našich zkušeností a připravenosti řídit na druhé straně si měníme vyděšené výrazy a malinko lžeme. Pája si hrdinně sedá na místo řidiče a za chvíli vyjíždíme. „Hlavně se držet vlevo“ opakujeme si a při prvním zatáčení (doleva) jsme najednou na pravé straně silnice. Do navigace zadávám náš dnešní cíl – Lake Tekapo a vyrážíme ven z města. Cestou se zastavujeme ještě ve městečku Timaru, kde se procházíme po pláži a parcích. Je hodně znát, že už léto končí a bylo hodně suché.

Pak si uděláme první velký nákup a jdeme se posilnit do KFC v domnění, že všude bude chutnat stejně dobře. Omyl. Nechutná! Pokračujeme v cestě a k večeru dorážíme k Lake Tekapo, které nás naprosto ohromí. Procházíme se podél jezera, brodíme se skrz turisty a fotíme jednu fotku za druhou. Ubytko si najdeme v blízkém kempu a zažíváme první hodně chladnou noc. V noci jsou neskutečně dobře vidět hvězdy. Podle průvodce je jezero díky minimálnímu světelnému znečištění jednu z oficiálně uznaných oblastí tmavé oblohy.

25.2.2020

Ráno si ještě užíváme pohled na jezero a pomalu vyrážíme k dalšímu.

Poprvé řídím já a je to překvapivě v pohodě. Když se před námi objeví Lake Pukaki, pištím nadšením – tak moc je krásné. Vůbec nechápu, že něco takového opravdu vidíme. Při projíždění fotek a informací o Zélandu jsem byla nadšená, ale člověk zůstává raději nohama na zemi – realita bývá trochu jiná. Ne v případě Zélandu, tam je naživo všechno snad ještě krásnější, než nejvíc upravená fotka na internetu 😊 Užíváme se pohledu na jezero, nad nímž se v dáli tyčí nejvyšší hora Nového Zélandu – Mt. Cook.

Baštím čokoládový muffin a mám pocit, že jsem v nebi. Nekecám! Pohledů se tu nedá „dosyta“ nabažit, ale pokračujeme dál v cestě po silnici, kde vznikají ty nejikoničtější fotky ze Zélandu.

Míříme podél jezera až do Mt. Cook Village, odkud se dá jít na kratší i delší procházky k horám. Jdeme asi dvě hodinky, je teplo a okolí je nádherné. Vracíme se stejnou cestou a míříme do městečka, kde bydlí další moje spolužačka se svým přítelem. Dáváme si u ní rychlou limču a sušenky a ona pak odchází do práce. Stanujeme nedaleko u malého jezírka na plácku, kde je jen suchý záchod a další kempující.

Líbí se ti příspěvek? Ohodnoť ho!

Jak moc se vám líbil tento cestolog?

Průměr hodnocení / 5. Hodnotilo lidí:

Cestolog ještě nikdo nehodnotil.

Sdílej cestolog:
Příspěvek od 

Ahoj cestovatelé! Jmenuju se Bája a cestování je pro mě největší koníček, ve kterém jsem se opravdu našla. A jelikož mě taky baví psát, rozhodla jsem se o svých cestách něco napsat a sdílet to společně s vámi :)

více o autorovi

Také máš kapsy plné zážitků?

Vytvoř svůj cestolog a poděl se o zážitky s dalšími cestolidmi.
Napsat cestolog

One comment on “Nový Zéland - Jižní ostrov 1/2”

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

NEJNOVĚJŠÍ DOBRODRUŽSTVÍ  NA VÁŠ EMAIL
Přihlášením souhlasíte se 
zpracováním osobních údajů.

Připraven na blogování?

Podělit se s lidmi o svá dobrodružství už nemůže být jednodušší! Stačí se zaregistrovat a můžeš začít ihned psát o své cestě.
Začít blogovat
cestolidi.cz
© 2017-  
2021
 cestolidi s. r. o.  
Vytvořeno s  
  k cestování.
envelopeusermagnifiercrossmenu linkedin facebook pinterest youtube rss twitter instagram facebook-blank rss-blank linkedin-blank pinterest youtube twitter instagram