Sdílej cestolog:
()

26.2.2020

Opouštíme tohle nádherné místo a vydáváme se směr Queenstown. Zjišťuju předpověď na další dny a rozhodneme se, že si dneska dáme jeden delší trek, takže cestou zatáčíme směr Wanaka, odkud se chystáme na Royce Peak Trail. Recenze typu „jeden z nejnáročnějších treků v mém životě“ raději nečtu nahlas a po obědě (už docela pozdě) se vydáváme nahoru. Do kopce se škrábáme dobré 4 hodiny a občas nás to stojí velké přemáhání. Je hodně teplo a já mám klasicky míň vody, než je potřeba. Kompenzuje nám to ale naprosto nádherný pohled na jezera a další a další řady hor. Dojdeme k výběžku, kde si každý, kdo se tam doškrábe, udělá fotku, takže se tam stojí fronty. Já se vydávám ještě úplně na vrchol, který je cca 30 min vzdálený. Je to hrozná fuška, ale odkrývá se mi víc a víc krajiny a to mě popohání. Když dorazím na úplný vrchol, nemůžu popadnout dech a pár minut odpočívám u toho nejkrásnějšího 360° výhledu, který jsem kdy zažila. Cesta dolů už je bolavá a občas trochu otravná (jak už ty sestupy občas bývají). Vydáváme se na cestu plnou serpentin do Queenstownu, kde na nás čeká asi ten nejlepší hostel, který jsem na svých cestách navštívila. Kliky jsou umístěné hodně nízko (pro místní hobítky), takže se do pokoje vždy dostáváme na několik pokusů. Večer se jdu ještě projít do města, dávám si jídlo a poslouchám pouličního zpěváka. Usínám spálená a vyřízená během sekundy.

27.2.2020

Probouzíme se už docela srovnané, ale jsme unavené, a tak odpočíváme. Zajdeme si na oběd, kafe a procházku po parku a městu. Počasí se kazí, prší, náladu nám to ale nekazí.

28.2.2020

Dopoledne po nákupu vyrážíme přes Wanaku do Franz Josef Village, kde máme další hostel. Hlásí totiž velké deště, takže si na stan netroufáme. Čeká nás nejdobrodružnější cesta autem za celý Zéland. Strašně moc prší, potkáváme hrozně málo aut, ale není cesty zpět a jedeme takhle možná 6 hodin – lesem, pralesem, vodopády na nás stříkají zvrchu, voda na silnici a my se jen modlíme, ať to dojedem v pořádku. U oceánu není počasí lepší, ale blížíme se k cíli. Na recepci hostelu mi paní na mojí poznámku, že tu hodně prší, odpoví, že jsme v deštném pralese, takže tady prostě prší hodně. Po zabydlení lezeme do vířivky, která je v areálu a cítíme se zase strašně dobře. Venku prší a je božsky 😊

29.2.2020

Další den se vydáváme k Franz Josef Glacier – ledovci, podle kterého je pojmenovaná i naše vesnice. Bohužel je kvůli záplavám, které tehdy na některých místech na jihu řádily, cesta k němu uzavřená, takže ho pozorujeme z dálky. Ještě se potulujeme po okolí, procházíme deštnými pralesy a jsme fascinované pohledy na kombinaci vodopád + prales + ledovec + hory. Občerstvujeme se a nakládáme do vířivky. K večeru se vydáváme na procházku k Tatare Tunnels, kde se nachází tunel a jedno z míst, kde se dají pozorovat „glowworms“ – takoví malinký svítící broučci. Byla to příjemná a trochu tajemná cesta, potkaly jsme všeho všudy jen jednu babču, co pod kopcem čekala na svou rodinu. U tunelu jsem si uvědomila, že mě to bude stát hodně přemáhání a taky suché boty, ale i tak jsem se vydala sama do tunelu. S čelovkou. Slyšela jsem přede mnou tu rodinu té babči, jak prochází vodou a povídají si. Pro člověka, který nemá rád tmu a stísněné prostory, byl tohle opravdu zážitek. Skupinku jsem minula, když se vracela zpátky a za chvíli už jsem šla za nimi, protože mi to nedělalo vůbec dobře. Po chvíli jsem se rozhodla, že tunel zkusím znovu, tentokrát nebudu ladně přeskakovat po kamenech, ale projdu to vodou. Nevím, jak byl vlastně dlouhý, ale ve chvíli, kdy jsem za sebou ani před sebou neviděla denní světlo a ještě jsem si zhasla čelovku, jsem měla tak hrozný strach, že jsem se musela vrátit. Milionkrát shlédnout scénu s Frodem v tunelu vám v takovém momentu odvahu nepřidá. Zpátky do vesnice jsme se vrátily už za tmy a ještě jsme šly do dalšího lesa, kde měli také být glowworms a tentokrát jsme je viděly a bylo to opravdu moc pěkné 😊

1.3.2020

Po snídani jsme se vydaly na cestu směr sever po západním pobřeží. První zastávka bylo městečko Hokitika, kde jsme se procházely po pláži a daly si thajské jídlo při poledním sluníčku, což se mi (tradičně) velmi nevyplatilo. Cesta podél pobřeží byla nádherná, často jsme zastavovaly a fotily si nejrůznější pláže a útesy. Potom jsme navštívily už hodně turistické „Pancake Rocks“. K večeru jsme dojely k jednomu hodně opuštěnému kempu, kde jsme spaly prakticky samy na louce. Hrozně nás štvali komáři.

2.3.2020

Další den se vydáváme dál po cestě, po které snad nikdo jiný nejede/nejel/nepojede (takový dojem má člověk na novozélandských silnicích poměrně často). Zastavujeme se u Lake Rotoroa a od něj se vydáváme na kratší procházku k vodopádu. Pokračujeme dál v cestě, při příjezdu do poměrně velkého města Nelson po dlouhé době s hrůzou řešíme pravidla silničního provozu. Nakupujeme jídlo a následně prasíme v mekáči (který je tu moc dobrý). Spíme v kempu pro horolezce a prší.

3.3.2020

Další den pokračujeme dál na sever, počasí bohužel není moc pěkné. Cesta je hodně dobrodružná, hodně nekonečných serpentin, z kterých dostáváme i záchvaty smíchu, protože je to pořád tak monotónní. Přijíždíme až úplně na sever a přes písečné duny se dostáváme na krásnou pláž – Wharariki Beach. Procházíme se po ní a při prohlídce jedné jeskyně zjišťujeme, že si tam dává šlofíka tuleň! Na dalších místech potkáváme další tuleně a je to skvělý! Autem popojíždíme kousek k Cape Farewell, což je nejsevernější bod Jižního ostrova. Při procházce po útesech se nám tají dech. Při páteční cestě se zastavujeme v hodně alternativním, hippies městečku Takaka, kde si dávám naprosto luxusní fish and chips. Jediný problém je, že je to asi rodinná porce. Vracíme se na jih a ubytováváme se v Nelsonu, který už nemáme sílu projít.

4.3.2020

Po dlouhé době si nařizujeme budíka – musíme vstávat na trajekt. Na ten jedeme téměř dvě hodiny a než se nadějeme, už se naloďujeme na palubu. Obě se na plavbu moc těšíme a ta nám to dává sežrat. Není vůbec hezky, voda je rozbouřená, a tak máme zakázáno být venku. Po nějaké době plavby zjišťujeme, že nám vůbec není dobře, takže si sedáme a snažíme se nějak hodit do pohody. Pája usíná, já se bavím se starším kanadským párem. Nejsem po palubě schopná ani pořádně chodit a mám trochu obavy, že kdyby bylo potřeba, nestihnu ani na ten záchod dojít. Nějakým zázrakem plavbu přežíváme a z jedné z nejhezčích plaveb trajektem (údajně) se stává jen motavá vzpomínka.

Líbí se ti příspěvek? Ohodnoť ho!

Jak moc se vám líbil tento cestolog?

Průměr hodnocení / 5. Hodnotilo lidí:

Cestolog ještě nikdo nehodnotil.

Sdílej cestolog:
Příspěvek od 

Ahoj cestovatelé! Jmenuju se Bája a cestování je pro mě největší koníček, ve kterém jsem se opravdu našla. A jelikož mě taky baví psát, rozhodla jsem se o svých cestách něco napsat a sdílet to společně s vámi :)

více o autorovi

Také máš kapsy plné zážitků?

Vytvoř svůj cestolog a poděl se o zážitky s dalšími cestolidmi.
Napsat cestolog

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

NEJNOVĚJŠÍ DOBRODRUŽSTVÍ  NA VÁŠ EMAIL
Přihlášením souhlasíte se 
zpracováním osobních údajů.

Připraven na blogování?

Podělit se s lidmi o svá dobrodružství už nemůže být jednodušší! Stačí se zaregistrovat a můžeš začít ihned psát o své cestě.
Začít blogovat
cestolidi.cz
© 2017-  
2021
 cestolidi s. r. o.  
Vytvořeno s  
  k cestování.
envelopeusermagnifiercrossmenu linkedin facebook pinterest youtube rss twitter instagram facebook-blank rss-blank linkedin-blank pinterest youtube twitter instagram