Srí Lanka

lucie-pfudlova

18. 3. 2023

64 min.

V lednu r. 2023 jsem se vydala na Srí Lanku. Rozhodnutá cestovat poprvé v životě tak daleko, sama, a bez většího plánu. Mým cílem rozhodně nebylo válet se na pláži. Lákala mě spíše Vysočina, hory, kultura a touha poznat místní lidi a zvyky. Chtěla bych se podělit o své poznatky a sdílet i praktické rady tak, jak to vidím já. Pro mě byl čas strávený na Srí Lance nezapomenutelný. Podělím se i o svůj příběh a zážitky z této krásné země plné usměvavých lidí. Říka se, že Srí Lanka svým vzhledem připomíná Thajsko, Afriku a Skotsko dohromady, což musím potvrdit.

Kdy jsem Srí Lanku navštívila: přelom ledna a února.
Kde se Srí Lanka nachází: ostrovní stát jihovýchodní Asie. Ostrov známý pod názvem Cejlon.
Důvody návštěv země: moře, pláže, surfování, příroda, hory, čajové plantáže, národní parky, sloni, buddhismus – symboly spojené s buddhismem a Buddhou jsou všude.
Výdaje před cestou: jsou vyšší, cena letenek se koncem roku 2022 pohybovala mezi 17500–24000 Kč se zavazadlem. Víza stojí 35,- USD.
Oficiální jazyk: sinhálština (75 % obyvatel). Angličtina je stále na vzrůstu díky turistům.
Měna: Srí Lanská rupie, skoro všude se dá pak zaplatit $ Eurem nebo $ Americkým dolarem. Nejlepší je platit jejich měnou(රු). Platí dvojí ceny – místní vs. turisté.
Výdaje za týden na Srí Lance: 4500–5000 Kč. Náklady by se daly minimalizovat i více. Ideální země pro low-cost cestování.
Dostatek času na projetí celého ostrova: 3 týdny.
Časový posun: na Srí Lance je o 4,5 hodiny více.
Délka dne: trvá kolem 12 hodin. Východ slunce je kolem 6:00 a sluníčko zapadá zase kolem 18:00. V červenci a srpnu je den nejdelší a trvá kolem 3,5 hod. Východ slunce bývá v 7:00 a slunce zapadá v 19:30.
Počasí: nejnižší teplota na mé cestě byla na Adam´s Peak ve 4:00 ráno – bylo +6 ℃.
Na jihu ostrova ve městě Mirrisa bylo v 16:00 odpoledne 28 ℃. Jinak se teplota v průměru pohybovala kolem 20–22 ℃.
Chudoba: místy je až extrémní chudoba. Některá města jsou na vzestupu a rozrůstají se právě díky turistickému ruchu. Jako příklad mohu uvést město Ella.
Inflace: v prvním čtvrtletí r. 2023 dosahuje inflace až 70 %. Pod hranicí chudoby je více než 50 % obyvatel.
Míra gramotnosti: přes 92% obyvatel.
Povinné očkování: žádné.
Doporučené očkování: žloutenka typu A, kvůli závadné vodě nebo jídlu.
Co rozhodně nedělat: pít vodu z kohoutku.
Co nedoporučuji: chodit úplně mimo turistická místa sami.
Smlouvání: všude, vždycky, o všem.
Nepokoje na Srí Lance: před mou cestou bylo vydáno na mzv.cz varování o případném riziku cestování do země. Četla jsem o různých nepokojích, protestech, občanské válce. S ničím takovým jsem se osobně nesetkala. Místní mi vyprávěli o nepokojích kvůli špatné politické situaci. Týká se to spíš větších měst a obyčejný turista na ně skoro určitě ani nenarazí.
Jídlo: pálivé. I když nechcete pálivé, často v jídle bude chilli. Většina jídel je z rýže, kuřecího masa, kořením Kari, čočky s kokosem i bez, roti – chlebových placek. Ochutnala jsem různé místní speciality, například smažené krevety v těstíčku, ovoce prodávané u cesty a taštičky s masem nebo zeleninou.
Pití: Bez čaje není den. Čaj s mlékem a cukrem je rozhodně populárnější než káva. Srí Lanka v minulosti patřila k největším producentům kávy JV Asie, ale pak napadla kávu plíseň a oni se přeorientovali na pěstování čaje. Za zmínku stojí také Nescafé. Alkohol včetně piva je možné pořídit jen v restauraci nebo specializovaných obchodech s alkoholem.
Místní doprava: vlak. Srí Lanka má celkem dobrou síť vlaků, ze kterých je krásný výhled na přírodu a čajové plantáže. Je to také nejlevnější způsob dopravy. Jen se připravte na přecpané vlaky a žádný prostor. Vlaková nádraží jsou vždy krásné, upravené a čisté místo. Jízdenky lze koupit až půl hodiny před jízdou vlakem. Není možné si koupit lístek den nebo několik hodin dopředu.
Autobus: Neexistuje žádný jízdní řád. Nejlepší je zeptat se místních. Někdy je cesta autobusem adrenalinový zážitek. Další levný způsob dopravy.
Tuk-tuk je nejlepší volba pro kratší vzdálenosti. Řidič zastaví, kde chcete. Aplikace “ PickMe Sri Lanka“ ukáže přibližnou cenu, kterou si oficiálně řidič vezme. V praxi je ale cena mnohem vyšší. Je jen na Vás, jakou cenu si dokážete usmlouvat.
Auto: Je možné si půjčit s řidičem i bez. Osobně bych auto bez řidiče nedoporučila, doprava je někdy dost nebezpečná a zmatená.
Taxi: dá se sehnat skoro všude, navíc řidič taxíku může být částečně i vaším průvodcem.
Všimla jsem si, že na silnicích se objevuje mnohem víc elektromobilů než automobilů se spalovacím motorem.
Motorky a skútry: Je možnost si zapůjčit, ale turisté této možnosti moc nevyužívají a tento způsob dopravy využívají spíš místní obyvatelé.
Stopování: sama jsem si jednou stopla motorku, ale řidič mě po asi půl kilometru vysadil, že nemám helmu a pokud nás chytí policie, bude problém. Víckrát jsem stopovat nezkoušela, ale tady se zadarmo daleko nedostanete.
Když si chcete půjčit vozidlo bez řidiče: je potřeba mezinárodní řidičský průkaz a povolení řídit v místní kanceláři Automobilové asociace. Cena za vydání je 1500 liber. Cena půjčení auta se pohybuje od 1000 Kč/den. Půjčení skútru vyjde kolem 250 Kč/den.
Po jaké straně silnice jezdit: na Srí Lance se jezdí vlevo.
Čas na cestě: cestování po ostrově zabere mnohem více času, než ukazují mapy. Kvůli kvalitě silnic, kopcům, silnému provozu. Například cesta z Kandy do Colomba trvá 3 hodiny autem. Vzdálenost mezi městy je asi 110 km.
Jak vnímají Srí Lančané Evropu: proslýchá se, že se mají v Evropě se mají rádi kluci s klukama a holky s holkama. Je dovoleno úplně všechno. Je tam bohatství i svoboda. Lidé už nevěří v žádné náboženství. Evropa je jeden stát a má jen jeden oficiální jazyk. Málo lidí zná alespoň 2 evropské státy.
Návštěvnost Srí Lanky dle národnosti: momentálně asi nejvíce Rusů kvůli válce na Ukrajině. Setkala jsem se s mnoha Poláky, Němci, Brity. Na Čechy jsem štěstí neměla. Méně často pak s dalšími Evropany a Asiaty.
Průvodci: pokud přiletíte bez plánu a bez průvodce, pravděpodobně už na letišti bude mít možnost vybrat si z několika průvodců. I při cestování se Vám bude nabízet hodně lidí. Není problém průvodce sehnat skoro kdekoliv a kdykoliv.
Turistická policie: Srí Lanka má svou vlastní turistikou policii. Dohlíží na to, aby místní neokrádali turisty a aby byli v bezpečí. Několikrát mi bylo řečeno, že pokud turista nahlásí špatné chování vůči němu, má provozovatel nebo prodavač velký problém. I to podporuje dobré chování vůči turistům. Navíc si všichni uvědomují, že turismus momentálně pomáhá jejich ekonomice.
Ekologie: tak jako každá rozvojová země se ekologií nezabývá. Pálení nebo vyhazování odpadků do moře není nic neobvyklého.
Hodnota značek u oblečení: místní už ví, že značky jako Adidas, Nike, Jordan, Hugo Boss a další pro nás znamená mnohem víc než pro ně. Ten obrázek má totiž hodnotu a my za něj s chutí zaplatíme. Srí Lanka, a hlavně Indie, jsou jedni z největších výrobců oblečení. Když ve fabrice na čaj vidím zaměstnankyni, která má tričko Adidas, neznamená to, že je bohatá. Nepoukazuje to vůbec na nic.

A teď k mé cestě a zážitkům.

Letadlem jsem odlétala z Prahy přes Frankfurt, kde jsem měla skoro 24 hodin na přestup. Autobusem jsem odjela z letiště blíž k centru. Na náhodně mnou vybrané zastávce jsem vystoupila a udělala si procházku směrem do centra, kde jsem si našla hotel na přespání. Ráno jsem se rozhodla jít na letiště pěšky, protože jsem měla celé dopoledne čas a letiště bylo vzdálené 10 km od hotelu. Velká část cesty vedla přes cyklotrasu, která vedla částečně i lesy. Pěkná procházka na začátek. Na letišti jsem čekala asi 3 hodiny, než začal check-in, navíc mi čas pomohla zkrátit i knížka, kterou jsem dočetla během dvanáctihodinového letu. Letadlo bylo poloprázdné, mohla jsem se celá natáhnout a vyspat se přes 5 sedaček, které byly uprostřed letadla. Jinak za mě Srí Lanka Airlines – velká spokojenost, dobré jídlo. Se stevardem jsem si popovídala o mých plánech, dostala jsem tipy na místa, které stojí za to navštívit a samozřejmě skleničku vína, když prý jedu na tu dovolenou.
Na Srí Lanku jsme přiletěli v půl 6 ráno. SIM kartu s daty jsem si šla koupit do prvního stánku, který jsem ne letišti viděla. Zaktivovaly mi ji dvě slečny a při během toho mávaly a lákaly k sobě další a další turisty. Chyba! Jak jsem zanedlouho zjistila, u východu z letiště byly až o polovinu levnější. I tak mě vše vyšlo asi na 250 Kč. Na letišti jsem si rovnou vyměnila i 200 amerických dolarů za rupie. Dalších 100 $ jsem měla v plánu vyměnit v průběhu cesty. Nakonec to nebylo vůbec potřeba a vezla jsem je zpět domů. Než jsem vyšla z letiště, stahovala jsem si pro mě potřebné aplikace Instagram a PickMe. Nenechala jsem se přemluvit od lidí, kteří říkali, že jsou řidiči nebo průvodci a stála si za tím, že si všechno zvládnu zařídit sama. Můj dnešní plán byl jasný. Hlavní město Colombo vynechám a co nejdřív se dostanu k Adam´s Peak, což bylo autem necelých 150 km. Před letištěm jsem se zeptala pár lidí, jak se k hoře dostat. Jeden řidič mi nabídl cenu za cestu až tam, ale i když jsme se dostali až na polovinu ceny kterou chtěl, mi to přišlo stále drahé. Řekla jsem mu, že si dojdu na kávu a promyslím co dál a on se mě chytnul a pro tu kávu vyrazil se mnou. Tak jsem se zase otočila, poděkovala, že opravdu taxi nechci a on změnil výraz z usměvavého pohodového chlapíka na rozčilený obličej, otočil se a odešel. Před letištěm jsem si vzala tuk-tuk, který mě za 1000 rupií odvezl na 2 km vzdáleného autobusové nádraží a zastavil přímo u autobusu. Od této doby jsem jako jediný Evropan v autobusu, který mě odvezl na zastávku na vlakové nádraží Colombo Fort. Možnost koupit si lístek na vlak se vždy otevírá nějaký čas před odjezdem vlaku. Vlak bývá úplně narvaný, ale je to zážitek. Koupila jsem si jízdenku do třetí třídy. Už po nástupu jsem byla ráda, že se vejdu do uličky mezi spoje dvou vagonů a místní mi pořád posunky naznačovali, aby se mi do pohybujícího se vlaku neskřípla krosna nebo ještě hůr, moje bota. Po chvíli mě vybídli, abych si šla sednou. Většina lidí ve vlaku byli muži. Gentlemansky mi udělali místo uprostřed jednoho z vagonů, na sedačce kousek od pultu s občerstvením. Stěhování bylo celkem komické. Několik lidí si předávalo můj batoh a nemohla jsem se na to místo skoro ani procpat skrze lidi kolem. Ale očividně měli radost, že mě pustili sednout. Sice mi to dlouho nevydrželo, protože jsem pouštěla po chvilce maminku s miminkem, ale v průběhu cesty jsem si několikrát mohla sednout. A to bylo skvělý, protože rychlostí skoro kroku každá cesta vlakem trvá nekonečně dlouho a stání je nepohodlné a únavné. Během jízdy mě překvapil rozhovor s jedním z cestujících. Pracuje na letišti a každý den stráví 4 hodiny na cestě do práce a z práce. Malá holčička se se mnou snažila konverzovat a procvičovat svoji angličtinu. Mnohokrát, a to nejen ve vlaku, padla otázka odkud jsem. Po čase jsem se naučila odpovídat jen „Europe.“ Většina místních ani neví, že Evropa má více států. V jedné chvíli, kdy jsem zase seděla namáčklá u okénka s dalšími dvěma spolucestujícími na jedné sedačce a dalšími třemi naproti, vytáhl proti sedící pán foťák Nikon – podle mě u nás dost drahý a začal si fotit krajinu z vlaku. Ve víře, že pán alespoň amatérsky umí fotit, jsem ho poprosila, aby mi vyfotil na můj telefon, když si mě vesele bez zeptání začal fotit. Z šesti pokusů nebyla ani jedna fotka, která by nebyla rozmazaná. Škoda. Dobrý pokus. Po vystoupení z vlaku se stačilo jen zeptat a bez čekání nastupuji do autobusu, který mě doveze přímo pod Adamovu horu. Čekala mě jízda plná nervů a napětí. Řidiče autobusu jsem si hned ve své hlavě pojmenovala jako „řidič s kamennou tváří.“ Celou cestu plných zatáček do kopců, z kopců, po okraji srázu. Autobus se div nerozpadl, ale řidič jel brzda, plyn, brzda, plyn. Samozřejmě autobus byl tak přecpaný, že jsem celou cestu musela stát a modlila se, ať už jsme na místě. Ten řidič mě fascinoval celou dobu. Měla jsem na něj celkem dobrý výhled.

Je půl páté odpoledne a tady začíná jeden z mých nejsilnějších zážitků celého výletu. Když autobus přijíždí na místo, prší. Všichni čekají a rozhodují se, kdy vyjít a co dělat. Nandám si pláštěnku na svoji krosnu, hlavně aby mi nezmokli moje dva telefony, powerbanka a všechny kabely. Jdu se najíst do první restaurace, kterou najdu. Smlouvání mě celkem baví. Hned na mě ale zkusili jejich asi už ověřené triky. Za domluvenou cenu housky se sýrem a zákusku jsem dostala jen housku a za zákusek si prý musím připlatit. Ne! Takhle jsme se nedohodli. Nenechala jsem si to líbit a podařilo se mi dostat jídlo za cenu, na které jsme se dohodli. Viděli na mě můj naštvaný obličej a brigádnice běhala k mému stolu a nabízela čaj zadarmo. Myslím, že měli strach z místní turistické policie. Jídlo nestačilo, tak jsem si našla další restauraci, kde jsem se najedla a zároveň dostala na další tipy. Kluk, který obsluhoval, mi dal tip na místo jménem Coconut Tree Hill, kam jsem se za pár dní také dostala. Rozhodla jsem se, že vyjdu kolem 23:00. Hledala jsem místo na přespání. Zeptala jsem se několika lidí, a nakonec jsem si za 1500 rupií domluvila pokoj. Hned po večeři jsem usnula díky velké únavě a změně času. Vzbudila mě majitelka asi o dvě hodiny později, jen aby se zeptala, v kolik prý budu vycházet. Asi o další hodinu později mi přišla říct, že je vlastně jedno, v kolik vyjdu, že prý se byla ptát skupina několika lidí na spaní, ale nakonec mají něco jiného a že můžu spát dál. Chápu jinou mentalitu, ale v tu chvíli jsem netušila, co po mně vlastně chce a proč mi to musela sdělit. Mávla jsem nad tím rukou a šla ještě na chvíli spát. Ve 23:00 zazvonil budík a já si sbalila všechny věci a vyšla. Obloha už byla jasná a po dešti ani stopy. Vyšla jsem a dýchala na mě i ta komerční část této poutní cesty. Na každém kroku i v tuto noční hodinu otevřená stánek s jídlem, pitím, lapači snů a dalšími suvenýry. Hned na začátku procházím vstupním obloukem, kolem mě jsou různé sošky Buddhů a další symboly, které Buddhismus připomínají. V jednu chvíli jdu uličkou sama. V úplném tichu, v úplné tmě. Zahlédnu v dálce jen psa. Po pár minutách mezi dalšími stánky začínají schody pomalu stoupat a přibývat a mě začala předbíhat skupinka zpívajících, podle mně opilých kluků s cigaretami v ruce. Zpomalila jsem a nechala jsem je předběhnout mě. Po chvilce už nejdu sama, ale lidé postupně přibývají. Začnu si povídat s jedním klukem. Zjistíme, že je jen o pár let starší než já. Jmenuje se Udaya. Zjistila jsem, že patří ke skupince kluků, kteří mě před chvílí předbíhali. Nebyli opilí. Snažili se si zpříjemnit cestu, zároveň ale brali tuto poutní cestu vážně, jak jsem při cestě později viděla. Několikrát se po cestě uklonili Buddhovi, pomodlili se. Spíše jsem přihlížela a vnímala vážnost situace. Po chvilce povídání jsme zastavili u stánku, kde jsme za pár rupií dostali náramek z provázků pro štěstí. Dostala jsem to dárkem. Cesta nahoru utíkala dobře díky milé společnosti. Překvapilo mě, že na horu šli převážně místní lidé a ne turisté. Turistů z Evropy a Ruska jsem potkala během celé noci asi deset. Sice jazyku místních nerozumím, ale to, že se mi několik lidí smáli nebo si o mě povídali, mi bylo jasné, což se pak potvrdilo, když jsem se anglicky zeptala, jestli se vážně smějí mně. Rozhodně to ale nebyl posměch, spíš pobavení, sranda. Za cestu jsem slyšela několikrát i několik metrů za mnou „Europian“ a „bag“. V sinhálštině to znamená taška stejně jako v angličtině. Neuvěřitelný pro mě bylo, že tuto cestu absolvovali děti, dospělí, staří. Maminky si nesly svá miminka, babičky o holích, potkala jsem i dědu bez nohy. A ti všichni vyšli těch 5200 schodů. V půli cesty se zastavujeme kvůli dalšímu rituálu. Koupím si balíček, ve kterém jsou vonné tyčinky, které zapíchnu k předem určeném místu. Pověsím vlajku na stojan vedle ohniště. Na začátku dalších schodů navleču nit na jehlu a pak jí několik metrů táhnu za sebou. Prý rituál pro štěstí. Tomuhle ale přesně říkám – lákadlo pro turisty. Vypadalo to ale hezky. Ze části schodů se stala velká pavučina. Schody jsou čím dál užší a je tu čím dál víc lidí. Ke konci už stojím i frontu, abych se dostala nahoru. Před vstupem na vrchol si všichni povinně musí sundat boty a ponožky. Po třech a půl hodinách celkem rychlého tempa přicházím nahoru a opět potkávám Udayu i s rodinou. Zabrala jsem si místo vedle jeho mamky a sestry. Hurá. A už je tady i celkem plno. Na všechno dohlížel místní policista. Kontroloval kázeň i zuté boty. Když jsem si své boty chvilku položila na zeď, abych si vyndala mikinu z krosny, hned jsem napomenuta paní za mnou. Bylo to nevhodné. Čeká se, probíhají modlitby, někteří spí. Ještě, než jsem si uvelebila, chtěla jsem se podívat i do malé svatyně, která je na vrcholu. Od dvou kluků, kteří stáli přede mnou jsem dostala jednu kytičku. Ptala jsem se jich, jestli se jako musí něco dovnitř dát? Ne, nemusí se vůbec nic. Ale přesto jsem byla ráda, že něco mám. Uvnitř stál mnich, vedle byla dobrovolná kasička, kam jsem samozřejmě pár rupií přispěla a naproti kasičce svatyně, které jsem se poklonila a v duchu vyslovila své přání. Když jsem vylezla ven, ještě jsem si zazvonila symbolicky na velký zvon. Podle tradice se má zazvonit tolikrát, po kolikáté je poutní cesta absolvovaná. Jednou jsem zazvonila a vrátila se na své místo, kde jsem předtím nechala ležet i svůj batoh. Můj plán se totiž během cesty změnil z „podívám se nahoru“ na „počkám na východ slunce.“ Zabalila jsem se do spacáku, bylo asi 7°C. Obdivovala jsem ty, kteří měli přes sebe jen kus deky nebo lehčí oblečení. Po chvíli spánku mi byla taková zima, že jsem se rozhodla odejít z vrcholu a jít pro čaj pár schodů dolů. To mi nakonec zabralo přes hodinu času a na chvíli přestala být zima. Když jsem přišla, Udayova maminka i sestra už nechtěly sedět v chladu a vydaly se dolů dřív. Po dalším čekání jsme se konečně začali přesouvat k východní straně hory. Východ měl být cca za půl hodiny, ale přes to bylo těžké si najít místo, ze kterého bylo hezky vidět. Nahoře u svatyně skoro nikdo nebyl – je odtud zakázáno fotit. Čekali jsme, nemohla jsem se dočkat. Už bylo světlo. Nádherné výhledy na hory v mlze, stoupající od Indického oceánu. Za chvíli nám došlo, že nemáme úplně štěstí a sluníčko přes mraky dnes ráno nevyjde. Někteří to pochopili dřív a snažili se procpat na schody a scházeli dolů. I tak byly výhledy úžasné. Nádherné. Dechberoucí. Ještě trochu kochání a vzhůru dolů. To nebyla také úplně sranda. Nohy se nám klepali celkem slušně. Narazili jsme i na místní nebojácné opice, potkali pár mnichů působících tím největším klidem. Neodpustila jsem si otázku, jestli ty schody chodí každý den. Prý ne. Jak překvapivé. A skoro ke konci cesty jsme dostali čas z místních bylinek. Nevím, co tam bylo, ale byl silný a výborný. Blížili jsme se k mému výchozímu místu a já měla strašný hlad. Společně s mým novým kamarádem jsme si dali jídlo v mé oblíbené restauraci a já pak nastoupila na autobus a začala se přesouvat směr Ella. Známé město na pověstné Vysočině. Bohužel jsem své plány po cestě musela hodně osekat, nebylo možné zkombinovat místní způsob dopravy a zároveň nechvátat a vychutnávat si každé místo naplno. Opět jsem měla štěstí na „řidiče s kamennou tváří.“ Měla jsem na něj krásný výhled. Tentokrát jsem si sedla na zem přední části autobusu, kousek ode dveří řidiče. Cestou jsem zkoumala jeho profesionalitu. Stíhal v těch hrůzostrašných zatáčkách a opět způsobu jízdy brzda, plyn psát i smsky. Klobouk dolů! Po chvilce čekání jsem nastoupila na vlak, který jel přímo až do Elly. Mimochodem to, že na každém nádraží mi prodají pitnou vodu za úplně jinou cenu, jsem si v tuto chvíli asi už zvykla. Sice byly všechny sedačky obsazené a pár lidí stálo, ale nebyl zdaleka tak přeplněný jako ten, kterým jsem jela svou první jízdu. To je pohoda. Měla jsem výhled skoro ze dveří. Jediný, kdo mi zavázel ve výhledu byl mladý anglický pár. Škoda, říkám si, ale třeba se po cestě vyměníme. Otočila jsem se za sebe a úplně stejný názor měla blonďatá slečna, která mi svou myšlenku sdělovala nahlas. Daly jsme se do řeči. Jmenuje se Marta a je z Polska. Cestuje sama, ale už první den se jí ujal její osobní průvodce. Pomáhal jí plánovat cesty, řidiče, zážitky. Byl to profík. Uměl opravdu dobře anglicky, lépe než většina Srílančanů, které jsem dosud potkala. A byl takový profík, že slušně vyhodil anglický pár kochající se nádhernou krajinou sedící ve dveřích jen proto, aby tam vyfotil Martu a udělal jí pár pěkných fotek, jak vykukuje z jedoucího vlaku. Cesta utíkala, s Martou jsme měly podobné plány. V Elle už jsem měla jiné plány, ale slíbily jsme si, že zůstaneme v kontaktu a pokud budeme někde poblíž, sejdeme se někde na jídlo a drink. Jupí. Taky jsme si užily sezení ve dveřích vlaku a kochaly se nádhernými čajovými plantážemi, vesničkami poblíž kolejí, máváním místních obyvatelů, vyšších či nižších hor, obrovskými stromy v lesích nebo mlhou nad údolími.

Když jsem přijela do Elly byl skoro večer a já opravdu unavená. Do půl hodiny jsem našla nádherný Treehouse. Bylo to úplně na okraji města, kousek od kolejí. Do centra města asi 10 minut chůze. Sice to bylo zřízené jako hostel, protože celý dům byl využitý k bydlení pro rodinu a děti majitelů, tetovací studio, restaurace. Hned naproti byl bar. Přes pár lidí, vlastně úplnou náhodou jsem měla kontakt na holky, které pocházely ze stejného města jako já, v podobném věku. Domlouvaly jsme se, že bychom se mohly někde potkat. Ten den také do Elly dorazily. Díky únavě a možná i potřebě svého klidu jsme se domluvily na další den ráno. Prý mám jednoho spolubydlícího v pokoji. Došla jsem si na kratší procházku a večeři do centra. Taková krásná venkovní restaurace na pohled. Řekla jsem si a hned jsem tam šla. Starali se o mě jako o královnu. Já skromně chtěla jen jídlo, možná kávu po jídle. Ještě, než jsem si vybrala, poslechla jsem si příběh o tom, že jsou nová restaurace a opravdu by jim pomohla dobrá recenze na Tripadvisoru. Ok. Pokud mi bude chutnat, proč ne. Jediné moje přání bylo, aby to jídlo nebylo moc pálivé. A už se to nese. Několik mističek s kuřetem, rýží, čočkou s kokosem, kari omáčka. Ono to tak nepálilo, až mi tekly slzy. Sotva jsem obsluze na otázku, jestli je to dobré, odpověděla. Úplně se to nepovedlo. Jelikož se mě zeptal majitel, už jsem slyšela, jak nadává svým zaměstnancům. Díky tomu jsem dostala další tři mističky jídla. Vše jsem ochutnala, ale už toho bylo dost. Přešla mě chuť na kávu. Zaplatila jsem a odešla. To opravdu nebylo na pozitivní recenzi. Jen jsem došla na své ubytování, musela jsem jít rovnou do koupelny a všechno jídlo skončilo v záchodě. Byla jsem přeplácaná a vážně mi to nesedlo. No nic, zavolala jsem domů příteli a po třech dnech jsme si konečně i přes posun času popovídali. Po sprše jsem šla spát. Na pokoji jsem potkala svého spolubydlícího. Probudila jsem ho svým příchodem. Zapomněla jsem jméno, budu mu říkat Stefan. Stefan říkal, že je tu kvůli hikování a je unavený, proto už šel spát. Shodli jsme se, jak je tohle místo krásné a prý teda pokecáme ráno. Dozvěděla jsem se taky jednu krutou pravdu. Nebesa nad postelemi, kde jsem se cítila jako princezna nejsou pro parádu, ale proti komárům a jinému otravnému hmyzu. Chvilku po mém usnutí začala hrát hudba, dost nahlas, znělo to jako techno. Tuc, tuc. Stále dokola. Kdo ví do kdy. Ještě, že moje únava byla tak velká, že jsem to nějak přežila. Jenomže to nebyla to poslední otravná věc. Nade mnou snad jede vlak?! Vlak, který projížděl v noci po nedalekých kolejích zněl, jako by projel přímo nad mou hlavou a zároveň jako by měl náš krásný Treehouse spadnout. To už bylo trochu moc. Ráno jsem nebyla jediná, kdo měl stejný názor. Stefan, který byl už na odchodu od snídaně se tvářil naštvaně a rozhodně prý už nebude spát dnes tady. Jsem na tom stejně. Dohromady jsem se dala možná až před obědem. S holkama Zůzou a Ančou jsme se dohodly, že půjdeme na Little Adam´s Peak. Jenomže než jsme se stihly pořádně domluvit, holky už byly na cestě. Ok, tak se uvidíme nahoře.

Cestou jsem se kochala městem a vybírala místo, kam bych si večer mohla zajít na masáž. Některá místečka měla svého ducha. Nejvíc ze všeho mě zaujalo kouzelné místo ke čtení. Plac i se stříškou a lavičkami postavený z kamenů a dřeva. To místo mělo duši. Krávy všude kolem cesty byly další menší zajímavostí. A hele. Mávala na mě Marta se svým průvodcem z jedné restaurace po cestě. Prý už z hory sešli. Pozdravili jsme, prohodili jsme pár vět se a já šla dál. Po chvilce jsem se ocitla mezi nejkrásnějšími čajovými plantážemi, které jsem až do teď viděla. Žádní lidé kolem zrovna nebyli a já si tu chvilku užívala plnými doušky. Čím více jsem stoupala, tím víc turistických lákadel jsem viděla. Zip-line přes údolí nebo hotýlek s bazénem. To je přesně ten instapoint! Asi nic pro mě, ale vypadalo to super. Došla jsem až k vrcholu, kde už holky nějakou dobu čekaly. Po rychlém seznámení jsme nevěděly, jaké zážitky ze Srí Lanky si sdělit, a tak jsme skákaly z jednoho téma na druhé. Ale bylo to moc fajn a byla sranda. Při dlouhém povídání jsem se rozhodla, že se k holkám přidám na návštěvu Nine Arches Bridge. V mém wish listu to úplně nebylo, ale přece jen jsem si nemohla nechat ujít jednu z největších atrakcí Elly a možná skoro celého ostrova. Bylo tak krásně. V místním stánku jsem si koupila kokos a voda z něj byla osvěžující. Nemohly jsme se nebažit krásy mostu a výhledů u něj, ani malého koníka nebo možná spíš většího poníka místních obyvatelů. Stál přímo vedle stánku s kokosy. Než se pak holky navzájem nafotily, a že mosty byli Aničky srdcovka, vyšla jsem si na kopec vedle. Byl odtud krásný výhled, a ještě mě mladý Srí Lančan z místního baru stihl vyfotit s palmou a mostem za mnou. Byl moc fajn, prý s tatínkem provozují bar a ubytování, on do toho studuje matematiku. Doufám, že své znalosti jednou zúročí. Pak už jsme se vydaly zpátky po kolejích až do Elly. Cesta trvala necelou hodinu s tím, že jsme poseděly na krásném místě s výhledem na údolí. Dohodly jsme se, že se později sejdeme a zajdeme na společnou večeři. Já jsem se vydala rovnou do továrny na čaj. Mohla být vzdálená tak 1 km, šla jsem pěšky. Cestou jsem zabloudila k místu na okraji města a ptala jsem se na cestu. Ti lidé mi nebyli schopní anglicky nic moc říct. Už když jsem přicházela, štěkala na mě smečka asi šesti psů a když jsem se přiblížila blíž k těm lidem, v jejich dvoře byly hromady a hromady odpadků a rozhodně to nevonělo. Tady asi továrna nebude. Kousek jsem se vrátila a konečně našla správnou cestu.

Už od silnice jsem továrnu viděla. Celkem malá a nenápadná. Kinellan Tea Factory. Při vstupu jsem se domluvila s průvodcem, že mě továrnou provede. Skvělý, mám vlastního průvodce. Vůně se rozlévala po celém objektu až ven. Dozvěděla jsem se mnoho informací od sbírání, fermentaci, sušení a třídění až k prodeji. Ne všechny informace byly jen příjemné. Později jsem se dozvěděla, že například muž, který pracuje u pece a přikládá dřevo - i díky němu má čaj správnou chuť a vůni. Ten muž má 65 €. V přepočtu necelých 2000 Kč měsíčně! Výklad byl srozumitelný a zajímavý a pár otázek jsem si také neodpustila. Nakonec proběhlo společné focení a zároveň připomenutí, ať továrnu někde označím. Udělala jsem to později na Instagramu, a to s velkou radostí. Čekala mě ještě ochutnávka čajů. Připojil se jeden chlapec z Německa a jeho místní kamarád. Po ochutnávce jsme neodolali a čaje jsme nakoupil. Já si vzala 500g balení. Alespoň kousek Srí Lanky si přivezu domů. S tím klukem a jeho kamarádem, kterému stál venku tuk-tuk jsem se nenápadně vnutila, jestli bych se s nimi mohla svézt do města. S odpovědí neváhali a já byla ráda, že budu mít ještě nějaký čas na přípravu před večeří. Holky našly hezké místo. Nejlépe hodnocená restaurace ve městě. Krásné místo, obsazené skoro všechny stoly, příjemná obsluha a výborné jídlo. Večer byl fajn, popovídaly jsme si, potkaly jsme tam mého spolubydlícího z předešlé noci Stefana. Náhodička. Stihl mi říct, že si na dnešní noc našel klidné ubytování s pokojem pro sebe. Super, říkala jsem si. I já pro sebe. Udělali jsme stejně a určitě dobře. To jsem ještě nevěděla, že u mě to nebude tak úplně pravda. Po večeři jsme ještě chvíli chodily po obchodech. Člověk pořídí opravdu skoro všechno, na co si vzpomene. No a já před odchodem do postele nemohla zapomenou na tu masáž. Šla jsem se projít a vešla do prvního salonu, který jsem měla po cestě. Na ceně jsme se domluvili a já si přála masáž zad a šíje. Nejprve jsem musela po pár minutách připomenout, že by nebyl tak špatný nápad pustit relaxační hudbu. Hned bylo vše pohodlnější. Pán si se mnou zpočátku nadšeně povídal, naštěstí pak pochopil, že si chci odpočinout. Masáž byla fajn. Zažila jsem lepší, ale byla to po nošení krosny a každodenním chození příjemná změna. Dostala jsem nabídku, jestli chci masáž celého těla, dokonce zdarma. Možná jsem se začala cítit lehce nekomfortně a odmítla jsem. Nakonec byly splněny moje požadavky a já dostala masáž ještě o 20 minut déle, než byla domluva. No dobrá, za to Vám tu recenzi dám dobrou. A teď už jen zbývalo dojít domů, uvelebit se a jít se pořádně vyspat.

Bylo možná kolem jedenácté večer. Kousek ode mě byl největší party house. Třípatrová diskotéka. Vzhledem k tomu, že moje místnost nebyla úplně izolovaná, to začalo být špatný. Díry ve zdi, netěsnící dveře i okna. Snažila jsem se usnout. Snažila jsem se vážně hodně. Možná přes hodinu. To nezvládám a hudba stále neutichá. Rozhodla jsem se, že se půjdu někoho zeptat, kdy diskotéka skončí. Chtěla jsem si otevřít vrata k domu, ale bylo zamčeno. Nebudu budit majitele a rovnou přeskočím plot. Skočila jsem do nějakého keře za plotem. Hned venku jsem se dozvěděla, že tahle diskotéka je nonstop. Tak to nezvládnu. Stěhuji se. Vyšla jsem nahoru do svého pokoje, sbalila si věci, zavolala majitelům a ti mi otevřeli. Omluvila jsem se jim, že jsem to vážně netušila, ale že se chci vyspat. Ani jsem nedoplácela druhou půlku peněz z dohodnuté ceny. V tu chvíli jsem byla vážně vytočená a jediné, co jsem si přála je se pořádně vyspat. Šla jsem směrem k nádraží a narazila na takový pěkný, klidný bar, kde už nikdo nebyl a hudba hrála střídmě. Zoufale jsem se zeptala na ubytování. Nabídli mi, že mě nechají přespat tady. Nahoře mají matrace, dvě patra jen na spaní. Očividně tam spí také. Neváhala jsem, vybrala jsem si místečko na spaní a zůstala tam. V tu chvíli jsem ani nedokázala ocenit, že spím zase v dalším Treehousu, protože z dálky hrála ta hudba z diskotéky. Nejradši bych se v tu chvíli někde zahrabala. Naštěstí jsem unavená usnula, že i východ slunce jsem ze své matračky promeškala. Skvělým a nejvíc ochotným lidem jsem poděkovala, a i když nechtěli nic, dala něco za nocleh. Vydala jsem se rovnou směrem k nádraží, které bylo minutu cesty. Nevybrala jsem si v Elle to nejšťastnější ubytování, ale stejně to bylo krásné město a této návštěvy rozhodně nelituji. A zážitků v něm také ne.

Opět se před nádražím objevil Stefan. Já na toho kluka mám prostě štěstí. Poradila jsem mu, že zrovna je chvilka, kdy se na nástupiště dostane a po kolejích dojde až k Nine Arch Bridge. Nastoupila jsem do rychlíku, kde započal můj ne zrovna nejlepší čas na Srí Lance. Do vlaku jsem nastoupila až jedna z posledních a užívala si výhled ze dveří. Párkrát mě v té rychlosti švihla tráva a keře přes nohy. Z rychlíku už to nebyla taková paráda jako v pomalovláčku. Rozhodla jsem se, že vylezu na nějakou neznámou horu. Vybrala jsem si Idalgashinna Mountain. Byla teda opravdu neznámá, protože po vystoupení jsem hledala cestu v místní vesnici. Nejen že obyvatelé této vesničky neuměli anglicky, ale většina z nich ani neznala název hory, která měla být jen kousek od nich. Počasí se nepovedlo. Mlha byla hustá jako smetana. Dostala jsem se do lesa, kde mi zmizela i cesta. Po hodině cesty jsem byla kompletně ztracená. Cesta nebyla, signál nebyl, žádného člověka, ale naštěstí ani žádné zvíře jsem nepotkala. Po vymotání z toho nejhoršího jsem chytla na mobilu signál a snažila jsem se jít směrem k vrcholu, který jsem si vybrala. Vrcholem by se to ani nedalo nazývat. Vzala jsem to zkratkou přes les. Dostala jsem se na úpatí, kde byl výhled na údolí a čajové plantáže. Tedy omezený výhled bych řekla. Většinu výhledu překrývala mlha. I tak jsem se skoro možná půl hodiny kochala a užívala si klidu.
Vydala jsem se na cestu zpět k vlaku. Tady žádnou jinou radost asi nenajdu. Po cestě necestě jsem potkala přístřešek a o kus dál dva starší muže. Jeden byl slepý, jeho oko bylo krvavé a druhý měl v ruce srp. Nenašli jsme společnou řeč, a tak jsem se posunky snažila vysvětlit, že hledám cestu do vesnice. Stihli mi ukázat, že přístřešek a pozemek, na kterém pěstují zeleninu je jejich a ukázali mi směr, kudy cestu najdu. Nebyli zlí, usmívali se na mě svými červenými zuby od žvýkacího tabáku. Dobrý pocit jsem neměla, tak jsem raději co nejrychleji šla tam, kam mi poradili. Už jsem vyšla lepší hory, říkala jsem si po cestě k vlaku. Dojdu si pro nějaké jídlo do vesničky, která je kousek a počkám na vlak. Rozhodla jsem se, že se vydám směrem na jih k moři. Při čekání na vlak jsem se zapovídala s úplně úžasnou rodinkou. Bylo jich šest a vydali se na dvoudenní rodinný výlet. Vyprávěli jsme si určitě víc jak hodinu. Hodně mi to otevřelo oči v náhledu na politickou situaci, zdražování a turistický ruch v jejich zemi. Mezitím náš vlak nabíral zpoždění. Skoro tři hodiny. Rodina to vzdala a já přemýšlela, co budu dělat. Už nechci čekat. Snažila jsem se sehnat tuk-tuk a dojet do nejbližší vesnice a autobusem pokračovat. Jediný řidič v okolí přišel s nabídkou ceny takové, že bych na nádrží raději nocovala. Moje zoufalost mě ale dovedla usmlouvat mnohem lepší cenu. I když to bylo stálo dost, sedli jsme do tuk-tuku a kodrcali se kamenitou cestu z místních hor. Cestou jsme vzali kamaráda mého řidiče. Jel do stejného města jako já. Už jsem byla v takovém rozpoložení, že jsem na nádraží poděkovala tuk-tukáři a že mi bylo potěšením zaplatit i cestu pro jeho kamaráda. Došla jsem si zjistit, kdy mi jede autobus na jih. Autobus jede za další tři hodiny, a navíc to není přímo do města Mirrisa, kde má být krásná pláž, kterou jsem chtěla vidět. Vydala jsem se na procházku městem s cílem koupit pár dárků domů. Nejvíc jsem se líbila asi místním židům. Že to byli židé jsem usoudila tedy jen podle oblečení a jarmulky na hlavě. Městem jsem procházela v podvečer, kdy se postupně zavírali všechny obchody a už byla tma. Přišla jsem ke krásným dveřím s kreslenými slony. Dovnitř mě vtáhla svítící a blikající socha Buddhy. Po krátké prohlídce jsem přišla na to, že jsem na místním hřbitově. Cítila jsem se na tom místě až extrémně nepříjemně. Přišla jsem do místní pekárny a hned si se mnou chtěli udělat pár fotek. Vyfotili jsme se, zasmáli a já šla dál. Cestou jsem potkala okénko, kde se kupuje alkohol. Přišlo mi zajímavé, že ani pivo se nedá koupit v „normálním“ místním obchodě. Na nádraží jsem potkala kluka z Indie. Povídali jsme zbylou hodinu mého čekání, protože jemu jel jiný autobus ve stejný čas. Dozvěděla jsem se více z jejich kultury a čím dál víc jsem přesvědčená, že Indie by nebyla můj šálek kávy. Odjíždím. Ani jsem si nezapamatovala název města. Opět jsem se stala středem divných pohledů mezi samými muži v autobuse. Tohle už nebylo turistické místo a desítky milých pozdravů a úsměvů. Nezbylo na mě místo a než abych se někam cpala, nebo celou cestu stála, jsem si sedla k zadním dveřím na zem. Po nějaké době to pánům asi už přišlo nevhodné a pustili mě si sednout. Nacpala jsem se k oknu a vedle mě seděl starší pán, který si později prohodil místo s mladším klukem. V tu dobu už pospávám a mlátím se o plechové části autobusu. Při zastávce na kávu mi můj spolusedící koupil Nescafé na cestu. Milé gesto, pár úsměvů. Jinak jsme se nedomluvili. Po vystoupení uprostřed noci jsem byla unavená a lehce zoufalá. Podle map jsem se vydala ke středu města s myšlenkou, že třeba narazím na nějaký otevřený hotel. Cestou u mě zastavilo auto, ve kterém byli tři muži. Řekli mi, že mi pomohou najít hostel, že jejich známý má nedaleko otevřeno. Pravidla č. 1 – nikdy nesedej do auta k cizím lidem. Porušeno! Cestou jsem pochopila, že chlapíci jsou lehce podnapilí a nabídli mi přespání u jednoho z nich. To jsem odmítla bez váhání. U hostelu jsme se nikomu nemohli dovolat. Poděkovala jsem, že si půjdu po svém. Ne. Znovu jsem se vezla do jiného hostelu. Nevím, jak se s lidmi z něj znali, ale podle mě vůbec. Po cestě jsem je dokonce poprosila, aby mi zastavili, že se s nimi cítím špatně. Bylo to marné. Zachovala jsem chladnou hlavu a doufala jsem, že bude možné se na hostelu vyspat. Řidič volal několikrát majiteli. Když šel majitel konečně otevřít, řekl mi jeden z chlapíků, ať počkám za rohem, že mi domluví lepší cenu. Celé to bylo divné. Po jejich pár minutovém jednání jsem mohla jít dovnitř. Byla jsem ráda, že se snad konečně vyspím. Vyzula jsem si boty před domem a šla za nimi. Hostelem, kde spal nějaký pán na chodbě na lavičce. Prostě jen tak tam spal. Já šla do malého samostatného domečku na zahradě. Poděkovala jsem, že se uvidíme ráno a šla jsem si dát rychlou sprchu. V místnosti, která měla do koupelny daleko a byla jsem ráda, že teče alespoň ta studená voda. Než jsem se stačila obléct, už mi klepali jeden ze dvou mužů, kteří mě ubytovávali. Moment. Volala jsem. Klepali dál, jako by neslyšeli. Otevřela jsem zabalená do ručníku a trička. Jen jestli je prý vše v pořádku. Ano, je. Děkuji, ale už chci opravdu spát. Doufala jsem, že to pochopili a už jsem chtěla jen klid a spánek. Lehla jsem si. Deky mi nepřipadaly moc čisté a raději jsem si lehla do svého spacáku. Stěny byly jako z papíru a já venku slyšela povídání pěti mužů. Tři mě přivezli a dva ubytovávali. To po čase přestalo a byl celkem klid. Sem tam jsem uslyšela jen kroky. Už jsem skoro spala a zase klepání. Tři muži sice odjeli, ale jeden z těch dvou, pravděpodobně majitelů, se vrátil. Opět jsem otevřela, i když už se strachem a on mi přinesl sklenici vody, abych neměla žízeň. Výslovně jsem ho poprosila, že už bych chtěla spát a nic už nepotřebuji. Znovu jsem se pokoušela usnout, možná další půl hodinu, možná hodinu, ale měla jsem tak strašně špatný pocit z toho místa, lidí, kteří tam byli kolem mě a měli mi pomoct, mi zatím spíše přitížili. Kousali mě komáři, bála jsem se. Můj vnitřní pocit a strach byl tak silný, že jsem vstala, převlékla jsem se a začala jsem balit věci. Nemohla jsem odejít a musela jsem jít vzbudit někoho, komu zaplatím a otevře mi dveře. Podařilo se a muž, který mi nesl vodu do pokoje chtěl po mě 1500 rupií. Za necelé dvě hodiny nespánku. V hlavě jsem si říkala jen: “hlavně si vezmi peníze a pusť mě ven.“ Jenže já měla jen 5 000 rupií a on mi tvrdil, že nemá na vrácení. Blbečka ze sebe dělat nenechám. Nakonec vzbudil i svou ženu, kterou jsem v tu chvíli viděla poprvé. Ta peníze nazpět přinesla. Historku, že musím za svou kamarádkou do Mirissy co nejdříve mi asi nikdo nevěřil, ale bylo mi to jedno. K svému štěstí a nekonečnými nehezkými překvapeními jsem zjistila, že venku nemám boty. Všichni jsme je chvilku hledali. Neúspěšně. Když jsem se ptala manželky majitele, jestli má smysl zavolat policii, řekla mi, že jsou to jen boty a že to nemá smysl. Rozhodla jsem se jít pryč bez bot. Jiné jsem neměla, musela jsem jít úplně bosa. Už od doby, co jsem se rozhodla jít spát mi stále dokola volalo jedno telefonní číslo. Určitě to byl ten muž z auta. Nezvedla jsem to a byla jsem rozhodnutá, že ho nevezmu už nikdy. Nemohla jsem se z uliček hostelu vymotat. Několikrát jsem změnila směr kvůli volně pobíhajícím psům v uličkách, kteří mě skrz jejich ulici nepustili projít. A nechtěla jsem riskovat pokousání. Hurá, uviděla jsem hlavní silnici a do deseti minut už jsem jela s řidičem tuk-tuku. To, že mu po cestě došel benzín, už mi celé připadalo jako zlý sen. Naštěstí vytáhl ze sedačky dvou litrovou PET lahev s benzínem. Celý zbytek cesty vyprávěl o tom, jak je všechno šíleně drahé a na konci cesty si řekl 2x vyšší cenu, než jsme se původně domluvili. To snad není možné. Dala jsem mu to, co jsme se dohodli poprvé a možná něco málo navíc a odešla jsem. Jen co tuk-tuk odjel, stopla jsem motorku, která mě popovezla po městě. Možná 500 metrů, ale bez bot mi to moc pomohlo. Zamávala jsem a řidič odjel. Měla jsme toho plné zuby a šla jsem hledat nějaké ubytování. Zastavila jsem se ve dvou hotelech a oba měli plně obsazeno. Na Booking.com jsem našla apartmán, 300 metrů ode mě. Došla jsem k němu, bylo asi půl sedmé ráno. Měla jsem štěstí, že pan majitel zrovna zametal před domem listí a já si hned domluvila ubytování. Po hororové noci jsem si domluvila to nejdražší ubytování za celou svou dovolenou. I když v přepočtu to bylo asi 500 Kč. Dostala jsem snídani, mezitím mi manželé uklidili apartmán. Vypadal krásně. Velká postel, balkon, sprcha, WC, pokoj jen pro sebe. Po hrůzostrašném dni a noci jsem byla šťastná, že půjdu spát do postele, kde už mě nikdo nebude rušit a to, že vedle mého ubytování byl hrob mladé dívky, což jsem usoudila jen podle fotky přímo na hrobu, už mi bylo úplně jedno. Šla jsem spát. Úplně vyčerpaná s nadějí, že nic tak hrozného mě už na mé cestě nepotká.

Spala jsem od rána až do odpoledne. S trochu optimističtější náladou jsem se odpoledne vzbudila a vydala se k moři, které bylo maximálně deset minut chůze na pláž. Tam jsem si jen sedla, dala jsem si pivo a každou chvilku jsem se chodila vykoupat do moře. Pohodová hudba hrála v místních barech na pláži, kolem mě byli turisté. Cítila jsem se konečně bezpečně. Sledovala jsem surfaře na vlnách a slíbila jsem si, že jednou to rozhodně musím zkusit. Také jsem se šla projít k známému ostrůvku Coconut Tree Hill, na který jsem z dálky koukala a chtěla jsem z něj vidět západ slunce. Místo to bylo krásné, sluníčko už začalo zapadat. Kamarád z restaurace pod Adam´s Peak měl pravdu. Moje únava byla silnější než chtíč vidět západ slunce. Rozhodla jsem se vrátit na svůj apartmán a znovu se věnovat spánku. Opět jsem usnula rychlostí blesku. Když jsem se probudila, byla jsem si jista, že teď už se jen přesunu zpátky do Colomba, projdu si město a proto, se můj odlet blížil, trochu si před dlouhou cestou ještě odpočinu. Zapomněla jsem na jednu věc. Odpoledne, než jsem odešla na pláž mi majitelka apartmánu dala žabky větší velikosti s tím, že si je mohu nechat, když mě okradli. No po zaplacení ubytování při mém odchodu si o ně řekla zpátky. Prý by její manžel neměl v čem chodit. Manžel chudák na mě koukal, jako by ho mrzelo, že jeho milá ženuška mi ani ty boty nenechá. Nevadí. Nechte si je a na shledanou! Bez bot jsem se vydala na nejbližší autobusovou zastávku, která mě vezme na nádraží, kde už jen nastoupím na vlak a jsem v Colombu.
Po příjezdu do města, kde jsem přestupovala jsem opět na vlak čekala skoro 5 hodin. Rozhodla jsem se projít si obchody, koupila jsem si knížku, aby mi cesta ve vlaku utíkala rychleji, pořídila jsem si nové tenisky. Sledovala jsem místní dokonalý chaos a způsob dopravy – pro Asii typický a stihla jsem se vykoupat ještě jednou v moři. Vlny byly celkem velké, ale osvěžení příjemné. Čas mi utekl a já už seděla ve vlaku. Přijela jsem do Colomba večer, takže byl čas si najít jen nějaký hostel. Našla jsem. Výhled z balkónu z šestého patra byl krásný a já viděla část osvíceného město. Krásný, čistý, s příjemnou obsluhou a na pokoji jsem měla jen jednu spolubydlící. Očividně ani tady jsem se nemohla úplně v klidu vyspat. Slečna z Pákistánu asi měla ráda zimu a klimatizace byla celou noc zaplá na 18 °C a já jako velký znalec techniky jsem přišla až ráno na to, že ovladač od klimatizace musím vyndat z držátka na zdi a namířit přímo na ni, abych změnila teplotu. V průběhu noci přišla ještě jedna slečna z Velké Británie. Ta měla v plánu procestovat Asii a v každém státě strávit maximálně pár dní. Do teď mě zajímá, jak to asi zvládá nebo zvládla. A tak jsem doufala, že nebudu z klimatizace nemocná a znovu jsem usnula až do rána. Popravdě řečeno, prospala jsem pak ještě celé dopoledne a konečně jsem se cítila lépe.

Na poslední den v Colombu jsem byla domluvená s Udayou, kamarádem z Adam´s Peak, že se sejdeme na pobřeží. Špatně jsme se ale domluvili na čase, a nakonec jsme se sešli až u letiště, protože poblíž bydlel. Já si i tak prošla pobřeží, ochutnala místní grilované krevety. Ostré, ale výborné. Po svačince jsem šla najít zastávku, ze které pojede autobus na letiště. Sedla jsem si do autobusu a zase asi půl hodiny čekání, než jsme vůbec vyjeli. Škoda, že mi to nikdo neřekl. Všichni v autobusu platili celkem sympatickému mladému klukovi. Jen kdyby neměl tak červené a špinavé zuby od toho tabáku. Ale na mě se jen usmíval a stále nechtěl peníze. Hodně egoisticky jsem si myslela, že se mu asi líbím a nechá mě jet zadarmo. Ne, ne, ne. Ten kluk si řekl mnohem víc, než ti místní kolem mě platili. Ale bez připomínek jsem mu zaplatila a byla ráda, že už budu na letišti. Jednu zastávku před letištěm jsem vystoupila. Šla jsem si objednat jídlo do restaurace, která vařila převážně indickou kuchyni. Z toho jsem měla radost. Než mi jídlo přinesli, přišel Udaya i s jeho kamarádem. Začala jsem mu s chutí vyprávět všechny moje zážitky. Nakonec za mě nečekaně zaplatili jídlo a já je chtěla na oplátku pozvat na pivo. Dojeli jsme tuk-tukem do nedalekého baru, který byl prý jejich oblíbený. Dostali jsme další jídlo, pivo. Povídali jsme, byla zábava. Bylo mi zase konečně fajn. Jen škoda, že musím na letiště. Ukončili jsme naše povídání, ale kluci mě ještě doprovodili až na letiště. Respektive tuk-tuk nás odvezl. Opět za mě zaplatili i tohle posezení i cesty tuk-tukem, protože prý je to jejich země a já jsem host. Ale i přes to jsem jim byla vážně vděčná. Všichni jsme se rozloučili až ve chvíli, kdy jsem odcházela na bezpečnostní kontrolu. Přede mnou byla sice ještě dlouhá cesta domů, ale tímhle moje dobrodružství skončilo.

Jen bych chtěla říct, že ne všechny cestovatelské zážitky jsou příjemné. Ale je to dobrodružství a já se domů vracím vždy o něco bohatší.