sTOP chvilky II

• Píše se rok 1828 a já bych Vám rád popsal můj 31. stop na cestě. Nacházím se na největší periferii v Chorvatsku, už ani přesně nevím, jak jsem se sem dostal :D Stopuji na jediné křižovatce, která se v obci nachází. Za mnou je lékárna, která je relativně často navštěvována. Nejen, že mi lidé zastavující před ní trochu blokují místo na zastavení mých potencionálních spasitelů, ale také mi vždy vytvoří falešné naděje. 

Naproti mě na venkovní terase místní hospůdky sedělo 5 dělíků a popijeli pívko. Práci opodál měli rozdělanou a sem tam jeden z nich vstal a něco udělal. Je to ale krásná pracovní morálka, huh? No co jsem abych soudil, sám teď nepracuji a ani nemám kde spát. Jelikož na mě při stopování docela koukali, z legrace jsem jim ukázal ceduli, kde jsem měl napsáno IM- jako Imotski a oni zajekvali a něco řekli. Pochopil jsem to tak, že po práci jedou tímhle směrem a mohli by mě třeba vzít, snad. No spoléhat na to nebudu a s úsměvem pokračuji v činnosti stoppingu. Za nějakou hodinku na mě zapískali a říkali, že jedou a klidně mě vezmou. Super. Jedeme ve firemní dodávce, uprostřed je (tuším) šéf, řidič je jeden ze zaměstnanců a já vyfasoval česné třetí místo. Zprvu se lámanou angličtinou bavím s šéfikem, ale po chvíli se plynuje změní můj konverzační partnet, který je na tom s angličtinou opoznání lépe. Bavíme se o všem možným, ale hlavně o mé cestě. Jak dlouho jedu, kde jsem začal a kam mám teď namířeno. No rád bych se dnes dostal do Mostaru (Bosna a Hercegovina), ale už tomu pomalu přestávám věřit. Nastává zase stejný scénář, který se děje relativně často při stopování a z mého osobního problému a denního úkolu se stává problém společný. Navrhují, že mě mohou zavést ke hranicím, což je velmi lákavá nabídka. Po chvíli společné komunikace mezi sebou dostávají ještě lepší nápad a to ten, že mě vyhodí v centru města, nechají mě si ho projít, podívat se na slavné Blue Lake, které se nacházelo nedaleko a potom mě klidně vezmou k těm hranicím. 

Jelikož bylo kolem 7pm, nebyl jsem si jist jestli mám čas na nějaké toulání městem, ale co by asi řekl YESMAN, kterým jsem se snažil být. Souhlasil jsem tedy, předali jsme si instagram a až budu prý hotov, vyzvednou mě. Tomu říkám docela chorvatluxus. Po hodině courání jsme se spojili a našli v centru města, už tedy jen s řidičem. Plán se ale trochu změnil. Nepojedeme rovnou ke hranicím, ale po cestě se zastavíme ještě na jedno pivko a najdeme mi na internetu nějaké ubytování, kdybych se do Mostaru dnes nedostal. Kde jinde vlastně začít plánovat, než-li u piva, že. Párkrát jsem zmínil, že mám stan, spacák a jsem v pohodě s tím spát venku, ale prý to nepřipadalo k úvahu, protože je venku zima. No, nějak bych to dal, ale okej, díky za péči. Našli jsme nejlevnější hotel v okolí a domluvili se tak, že jestli nikoho do noci nestopnu, tak můžu spát tam. Kousek je benzínka a je to směrem Mostar, ale k místu si zajede dalších 20 km za hranice, není to ale problém. Měl pravdu, i když se mi na pivo moc nechtělo, vše se u něj vyřešilo. Po cestě ke hranicím jsem dostal banán jako svačinu a ještě mi bylo zakoupeno pití. 

Rozloučili jsme se a já mu za vše 3x poděkoval. Moc sem si nevěřil, že by mi někdo ještě takhle pozdě zastavil na benzíně, ale bylo mi řečeno, že určitě ano. Tak jsem poslouchal a ono to vyšlo. Do 10 minut mi zastavilo nové BMW, vystoupil třicátník v obleku a řekl, že mě klidně vezme do Mostaru, ale trochu spěchá na jednu akci a pojede trochu rychleji. To byla teda jízda, ale pro mě bylo hlavní, že jsem se ještě ten den dostal do vysněného města proslaveným především mostem, který držel 427 let, než byl zničen během války v Jugoslávii v roce 1993. Nově zrekonstruovaný a otevřený od roku 2004 ho už nepokouší chorvatské bombardéry, ale tisíce asijských turistů.

Krásný to den.